VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Sedmdesát let? Já se tak necítím, usmívá se Cipro

České Budějovice – Sedmdesáté narozeniny ve čtvrtek slaví bývalý vynikající ligový fotbalista a poté i neméně úspěšný fotbalový trenér František Cipro, s nímž Deník v předvečer jeho významného jubilea hovořil na Hluboké, kde žije, ale i působí jako kouč místního týmu krajského přeboru.

12.4.2017
SDÍLEJ:

František Cipro ve čtvrtek slaví sedmdesátku.Foto: Deník/ Jan Škrle

„Když jsem byl mladý kluk a někomu bylo sedmdesát, tak jsem si říkal, sakra, ten má roků… Ale já si to nepřipouštím, ostatně já se na těch sedmdesát necítím. Nevidím rozdíl, když mi bylo padesát a teď těch sedmdesát… Ne, že bych neměl sem tam nějaké zdravotní potíže, ale musím zaklepat, zatím je to všechno tak nějak řešitelné,“ pousmál se.



Ti, co vás dobře znají, sice vědí, že jste se narodil v Jihlavě, ale od pěti let jste žil v Českých Budějovicích. Jak na mládí v jihočeské metropoli vzpomínáte?
Každý na mládí asi vzpomíná rád, i já. Dětství jsem měl fajn, tehdy jsme měli jasno, ze školy rovnou ven na ulici, kde nic nejezdilo, postavily se dvě kostky a hrál se fotbal nebo bandy hokej, což bylo něco jako dnešní hokejbal. Žil jsem fotbalem a hokejem, maximálně jsme si hráli na čeťáky a na roubáky. Což ti dnešní mladí asi neznají… Jak se říká, že v Budějovicích by chtěl žít každý, já tenkrát byl taky velký patriot a představit si život bez Černé věže, to nešlo…

STRUČNÁ VIZITKA
Narozen: 13. dubna 1947 v Jihlavě, v pěti letech se přestěhoval do Č. Budějovic, nynější bydliště Hluboká nad Vltavou
Fotbalové kluby: Slavoj ČB (2954-62), Dynamo ČB (62- 66), Dukla Tábor (1966-68), Pardubice (68-70), Gottwal᠆dov (70_71), Slavia (71-80).
Trenérské angažmá: Jílové (1980.82), Gmünd (84-88), Brno (1988-1990), Limassol (1990-92), Blšany (92-94), Slavia (1995-97, 1999-2000 a 1010), Innsbruck (97-99), Linzer ASK (2001), Teplice (2001-02), Plzeň (2003-04), Freistadt (2004-05 a 2008-2009), Dynamo ČB (2005-2007, 2011-12 a 2015).

A co fotbal v té době?
Začínal jsem ve Slavoji, to tehdy byli „zelení“, zatímco Dynamo „černí“ a pamětníci vědí, že to byla stejná rivalita jako mezi Slavií a Spartou. Pak se oba kluby sloučily a my všichni i s naším trenérem panem Kyslíkem přešli do Dynama do dorostu k panu Kubešovi. Utvořila se výborná parta a i v lize dorostu jsme byli v republice jedni z nejlepších. Venca Mařík, Ota Horčička, Pavel Bartyzal, Pepík Čaloun, Pepík Frydrych a spousta dalších, na všechny moc rád vzpomínám.

Po dorostu přišla vojna, tehdy povinná a dvouletá. Nic příjemného, vás ale působení v Dukle Tábor možná katapultovalo do ligy…
Byla to vojna se vším negativním, co se na vojně za totality dělo, nicméně podle mého soudu ta vojna českému fotbalu chybí. A jak říkám teď na Hluboké klukům v kabině, že bych jim tu vojnu nepřál, ale že by ji někteří potřebovali jako sůl! Mně tenkrát vojna pomohla do ligy, přes tenkrát prvoligové Pardubice a tehdejší Gottwaldov až do Slavie. Já fotbalem žil a na všechna ta působiště vzpomínám rád.

Ale na Slavii asi nejraději…
Jako hráč jsem tam prožil deset krásných let, to se teď hned tak někomu nepovede. Prožil jsem tam nádherné období, i kapitánem jsem ve Slavii byl. A hráli jsme o sestup, ale i o sestup. Jak to ve fotbale někdy chodí.

Malá odbočka: málokdo ví, že z nás málem byli kolegové…
Je to tak, jasně. Když jsem se po gymplu rozhodoval, co po matuře, že bych se mohl fotbalem živit, mě tenkrát nenapadlo, tak jsem chtěl jít do Prahy buď na novinařinu, či na fakultu tělovýchovy. Na gymplu jsem chodil do Jihočeské pravdy a sháněl výsledky z víkendu a psal i referátky z fotbalu. Nakonec jsem ale šel na vojnu o rok dřív do Dukly a z vysokoškolských studií sešlo. Byť jsem si pak vejšku ve Slavii udělal dálkově.

A stal se z vás doktor práv.
Nikdy jsem ale právničinu nedělal. Ostatně ani titul ne, někdo sice někdy toho doktora mi před jméno napíše, ale já na tom nikdy nelpěl. Byť jsem si někdy i ve fotbale říkal, proč já blbec se radši nevěnoval té právničině, že jsem mohl mít klid a nějakou advokátní kancelář a být za vodou. Kdybych se ale měl rozhodovat znovu, zase by to vyhrál fotbal.

Zpět tedy k fotbalu a ke Slavii, kde jste prožil krásné roky asi nejen jako hráč, ale i jako trenér. Už jen proto, že jste Slavii dovedl po půl století k titulu…

Tenkrát se to tak nějak potkalo. Slavia v šestadevadesátém získala titul po devětačtyřiceti letech a mně byl taky devětačtyřicet… Ta euforie byla obrovská, ale hlavně tenkrát měla Slavia hrozně silné mužstvo. A to, troufám si říct, jedno z nejsilnějších i v Evropě. Vedle titulu jsme totiž prošli až do semifinále Poháru UEFA a šest nebo sedm kluků z toho mužstva hrálo finále ME. A čtyři roky nato, když jsem se do Slavie vrátil, jsme zase hráli o titul a znovu jsme byli v Poháru UEFA až ve čtvrtfinále.

Kdybyste měl vaši Slavii z roku šestadevadesát s tou nynější, která byla silnější?
Určitě ta tehdejší. Jasně, fotbal je teď jiný než tehdy, ale nemyslím si, že je hezčí. Je to samé posouvání, samé bloky a presinky, ale ti kluci dřív uměli kopat.

Byť na svou tehdejší Slavii nedáte dopustit, i ta současná vám asi dělá radost, ne?
Samozřejmě, že náš vzestup Slavie musí těšit. Byť to není jen o fotbale, co si budeme vyprávět, peníze dělají i ve fotbale hodně a Tvrdík, ať na něj jsou všelijaké názory, tomu strašně pomohl. A hlavně po té společenské stránce, protože když teď přijdeš na Slavii, tak za prvé chodí plno lidí a taky celková atmosféra i v zákulisí, jaký se starají o své legendy, o bývalé hráče i trenéry, se přibližuje třeba NHL. Řekl bych to asi tak, že na Slavii se teď chodí jako do divadla.

Jako kdysi před dlouhými roky, kdy Slavia hrála o sestup, jste v rozhovoru pro tehdy ještě Jihočeskou pravdu s úctou vyprávěl, jak do kabiny přišel národní umělec Ladislav Pešek a kladl vám na srdce, že přece Slavii nemůžete nechat spadnout?
Tehdy na starou dřevěnou tribunu chodilo hodně celebrit. Ale nejen to, já si vybavuji, že pan Pešek, pan Kemr a další, jezdili za námi i ven. Třeba když jsme hráli v Třinci a oni měli představení v Ostravě, tak za námi přijeli a přišli i do kabiny.

Ale i ještě nedávno na turnaji v Nové Včelnici jste spolu seděli a živě se bavili s Petrem Nárožným.
S ním jsem velký kamarád, ale to není slávista, ten fandí Bohemce.

Když jste se před deseti lety prvně vrátil do Dynama jako trenér, pro náš list jste uvedl, že Slavii máte v srdci, ale hned na druhém místě je Dynamo. Ještě to platí, byť jste za těch deset let sice Dynamo třikrát vedl, ale taky jste třikrát byl odvolán?
Já se na tohle téma nechci moc bavit. Vůči některým lidem tam mám výhrady. Na dění v Dynamu svůj názor mám, to by ale bylo na zvláštní článek. Což ale nic nemění na tom, že na své působení v Dynamu budu rád vzpomínat. Ať na roky, kdy jsem tam jako mladý začínající fotbalista hrál, tak na působení na trenérském postu. Třeba při prvním angažmá jsme postoupili do první ligy a v ní skončili desátí. Pamatuji se, že jsme tady porazili Spartu, bylo to v televizi a my hráli fantastický fotbal. A bylo tu sedm tisíc diváků, teď jich chodí pět set.

Loni jste dostal hlavní cenu dr. Jíry, což je u nás nejvyšší fotbalové vyznamenání. Ceníte si toho?
Jistě, že mě to potěšilo. Už jen proto, že já s doktorem Jírou, když byl ve své funkci v UEFA, byl v úzkém kontaktu. Trošku mě ale ta cena i zaskočila, protože jsem si myslel, že se dává spíš na závěr kariéry a já si říkal, tak oni si myslí, že už jsem skončil, zatímco já zatím ještě končit nehodlám…

Co byste si přál k sedmdesátce? Třeba titul pro Slavii?
Samozřejmě, že to by mi udělalo velkou radost, hlavně bych si ale přál, aby celkově náš fotbal šel nahoru. Dotknu se i novinářů, a to těch mladých kluků, kteří jsou hned velice rezolutní a hlavně všechno vidí hrozně negativně. Fotbal u nás totiž není zase tak špatný, jak se o tom leckdy píše. To se pak odráží na tom, kolik lidí na fotbal chodí, anebo na tom, jaké potíže mají kluby s ná᠆borem mladých kluků. Dle mého soudu by to chtělo nějaký výrazný úspěch. Ať už klubový, anebo aby se nároďák teď dostal na mistrovství světa a tam něco uhrál. Taky mi vadí současná devalvace trenérského povolání u nás. Zrovna teď padl v lize čtrnáctý trenér! Mám pocit, že v klubech někdy rozhodují lidé, kteří si před dvěma měsíci pletli fotbal s házenou, a teď vyhazují trenéry…



Autor: Bohumil Ortman

12.4.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

V Dubném na Českobudějovicku se už vylíhla čtyři čapí mláďata.

Čapí pár z Dubného má čtyřčata

Nejvyšší hranici postavil Klub Rampušáků v Mnichovicích. Foto: archiv agentury Dobrý den

Postaví někdo nejvyšší hranici pro čarodějnickou vatru?

DOTYK.CZ

Většina úvěrových firem jsou predátoři. Exekucím čelilo 843 tisíc lidí

Lidé by si měli dávat pozor nejen na úvěrové společnosti, z nichž je predátorských či lichvářských přes devadesát procent, tvrdí tvůrci Mapy exekucí.

Otevřený dopis: S údivem pozorujeme, co se děje v našem kraji ve zdravotnictví

Jižní Čechy - Předem je třeba konstatovat ( na tom se asi všichni shodnou), že odměny všech tří manažerů holdingu jihočeských nemocnic jsou naprosto nehorázné, neobhajitelné a nemravné. Vždyť dobré hospodaření jihočeských nemocnic je způsobeno i tím , že se šetří na platech i personálu.

Do Českých Budějovic se za týden chystá na 20 tisíc lidí

České Budějovice - České hokejové hry zahustí dopravu v Budějovicích. Lidé pocítí i zvýšená bezpečnostní opatření.

Strašák porevolučních let dál otevírá nenasytnou tlamu

Jihočeský kraj – Smutná tečka za částí života, zabavení věcí, o které nechceme přijít a budou nám chybět – to je exekuce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies