Peter Draisaitl bude ordinovat důrazný hokej

Narazil jste na jihu Čech na některé hráče, se kterými se osobně znáte?
S Jiřím Lálou jsem hrál v Mannheimu a s Josefem Zajícem se znám z Essenu.

Postavilo před vás vedení klubu nějaký výkonnostní cíl?
Nemluvilo se konkrétně o tom, že bychom měli být první, druzí nebo třetí. Především jde o to zvrátit nebo spíš odvrátit tendenci českobudějovického hokeje z posledních dvou tří let. Budeme pracovat na tom, aby se to zlepšilo.

Můžete porovnat sílu české extraligy a německé DEL?
Sledoval jsem finále české extraligy i německé bundesligy a řekl bych, že rozdíl tam velký nebyl.

Obě soutěže se ale přece jen hrají jiným stylem. Co byste rád z německé ligy přenesl do Mountfieldu?
Kulturu práce a připravenosti. A fakt, že Němci šlapou celých pětašedesát minut. A když to musí být, tak třeba pět hodin. To bude jeden z našich velkých úkolů, aby to stejně bylo i tady v Budějovicích. Od hráčů budu vyžadovat především pracovitost.

Německý hokej se obecně vyznačuje velkým důrazem. Budete chtít hrát podobným stylem i s Mountfieldem?
Určitě. Z mého pohledu se hokej ani jinak hrát nedá. Nejde ani tak o to, co hrajete, ale jak to hrajete. Bez důrazu a agresivity je to špatné. Vždycky říkám, že buď  hokej hrajete na špičkách, anebo na patách. Pokud hrajete na patách, tak nemůžete uspět. To je pak jenom takové čekání bez větší sebedůvěry. Podobná vítězná mentalita musí být v celém týmu.

Dá se něco takového natrénovat?
Ano. To je práce nás trenérů. Určitě se to dá.

Víte o tom, že Budějovice patří dlouhodobě k nejslušnějším týmům extraligy?
O tom vím. A určitě nebudu mít žádný problém s tím, když nás soupeři nebudou mít rádi.

Klub stále hledá zkušeného prvního centra. Nedoporučil byste třeba nějakého Kanaďana?
To se teprve uvidí podle toho, co hráčský trh nabídne. S importovanými hráči to není tak jednoduché. Když bude v týmu jeden Kanaďan, tak to bude těžké. Ale pokud jde jenom o to sehnat důrazného hráče, tak ho najdete v Česku, ale i na Slovensku, ve Finsku, ve Švédsku nebo třeba i v Německu. Tam je jich možná více než v Kanadě.

Viděl jste Mountfield v minulé sezoně v nějakém utkání?
Viděl jsem dva zápasy. To za prvé. A za druhé jsem vyfasoval kazety se všemi loňskými duely, které si prohlédnu.

Na tiskové konferenci jste se zmínil o tom, že jste poslední dvě sezony sledoval českou extraligu intenzivněji. Díval jste se na televizní přenosy zápasů?
V Německu se český hokej do televize nedostane, ale díval jsem se na internetu. Zase tolik času jsem neměl, abych mohl sledovat extraligu nějak úplně pravidelně. Když pracujete jako trenér, tak je to zápřah na celý den. Je těžké k tomu sledovat ještě ostatní zahraniční soutěže.

Na českou extraligu jste se ale díval s tím, že byste tady chtěl pracovat?
Je to tak. S tou myšlenkou jsem si hrál už dlouho. Ale také jsem věděl, že kdyby se to někdy mělo stát, tak je třeba obnovit staré kontakty, aby mi někdo vůbec mohl pomoci. Kdo si dnes na světě vzpomene na německého trenéra. Byl jsem se podívat třeba v Pardubicích u Jirky Šejby.

Měl jste z české extraligy ještě nějakou jinou nabídku?
Ne.

Kdo vás z Budějovic oslovil jako první?
Petr Sailer.

Jak dopadne porovnání českobudějovické Budvar Arény se stadiony v německé lize?
V Německu je na většině stadionu zázemí jako v NHL.  Ale jsou i horší stánky, jako je  třeba ve Straubingu.  Zázemí tady v Budějovicích jsem znal a je to tady pěkné.

Finančně jste si proti německé DEL nepolepšil. Co vás vlastně přivedlo do Budějovic?
Chci zažít novou zkušenost a pořád jde hlavně o hokej. Pokud hokej funguje, tak je jedno, kde působíte. A když hokej nefunguje, tak je to špatné, ať jste kdekoliv. Těším se na novou práci.

Proč jste opustil Norimberk, kde jste působil naposledy?
Tam to moc neklaplo. To bylo nejtvrdších šest sedm měsíců mého života. Jsem zvědavý, jak to bude v Norimberku dál.  Přišlo tam hodně hvězd, ale struktura týmu bývá často důležitější než jména.

Pocházíte z Karviné. Do jakého věku jste žil v tehdejším Československu?
Do třinácti let. V Karviné jsem se narodil a potom jsme žili v Havířově.  Poté jsme se přestěhovali do Opavy, kde jsem chodil do školy a začal jsem tam s hokejem. Když mi bylo třináct, tak rodiče emigrovali do Německa.

Do kterého města jste v Německu odešli?
Šli jsme tehdy klasickou cestou emigrantů přes Jugoslávii a Rakousko do Německa. Bydleli jsme v Eime, což je malé město nedaleko Hannoveru. Tam jsem chodil do školy. Chtěl jsem pokračovat s hokejem. Nechtěli mě v Hannoveru ani Düsseldorfu, uchytil jsem se až v Mannheimu, kde trénoval pan Olejník a ten si mě vzal do týmu. Dojížděl jsem tam prakticky jenom na zápasy, protože jsem ještě chodil do školy.

Vaši rodiče měli v Německu příbuzné?
Ano. Bydleli jsme u otcovy sestry. V tom jsme to měli jednodušší.

Od emigrace ve třinácti letech jste byl prakticky pořád v Německu. Bylo těžké rozpomínat se po tolika letech na češtinu?
Je to už dlouhých třiatřicet let a česky jsem za tu dobu mluvil opravdu jen velice málo. Ale věřím, že se do toho rychle zase dostanu.

Němčina je dost tvrdý jazyk. Budete dávat hráčům povely v němčině?
Budu hráčům nadávat německy, anglicky, česky a možná i rusky. Když to ale převedu do vážnější roviny, tak i v Německu bylo všechno postavené na angličtině.

Nebojíte se trochu českého prostředí, která znáte jen opravdu z povzdálí?
Bojím se jen toho, že by se mým nejbližším mohlo něco stát. Jinak se nebojím ničeho.

Váš syn hraje také hokej?
Ano. Je mu šestnáct let a vypadá to, že by mohl zamířit do Kanady.

Vzpomenete si na nějaký zápas, kdy jste v dresu německého národního týmu nastoupil proti českým hokejistům?
Moc rád vzpomínám na olympiádu v Calgary v roce 1988. Byl to můj první velký turnaj a porazili jsme tehdy Československo 2:1. Gól jsem tehdy nedal, ale vím, že proti nám hrál v dresu soupeře můj bývalý spoluhráč ještě ze žáků z Opavy Radim Raděvič. To bylo vůbec poprvé, kdy jsem nastoupil proti českým hokejistům. To pro mě byl velký zážitek, na který hned tak nezapomenu. Proti českým hráčům jsem ale pak odehrál ještě hodně zápasů.