Že to ale s tehdy již deset let starými nahrávkami nebude tak jednoduché, minimálně tušil Jiří Černý už v roce 1998: „Budu-li to demo CD hrát stále jen pár lidem ve svých pořadech, nebo jestli se konečně taky dostane na nějakou firemní značku a na pultech gramoprodejen bude pro každého, toť otázka."

Album nakonec vyšlo až čtvrt století po svém natočení, nicméně záhada jeho odkládaného vzniku není bohužel tou největší záhadou, která kolem něj krouží. 6. srpna 1988 se ztratila na stopu ze Strakonic do Českých Budějovic (a nikdy nebyla nalezena) ta, pro kterou je Bílé místo „zamýšleno jako pocta" (viz booklet) – třiadvacetiletá zpěvačka Pavlína Braunová.

Recenzi najdete v pátečním vydání Deníku

Nikdy nezestárne
Pro někoho je populární hudba pouze chladný průmysl a všemi mastmi mazaný byznys. Pro někoho je ale romantickým světem legend, mýtů, tajemství a tragických – o to ovšem silnějších a dojemnějších – příběhů. Vzpomeňme třeba na dávné časy, kdy se z dřevěných chatrčí 
v deltě řeky Mississippi linula syrová, zato neskonale upřímná a lidská hudba bluesových zpěváků. Tehdy vznikla legenda o tom, jak jeden z nich, Robert Johnson, upsal duši ďáblu. Své neuvěřitelné, rychle nabyté geniální kytarové umění vykoupil smrtí v pouhých 27 letech. 
A co třeba člen alternativně rockových Manic Street Preachers Richey Edwards, který vlastní krví stvrdil uměleckou opravdovost, načež ve stejném věku jako Johnson beze stopy zmizel? Populární hudba má svá tajemství.

Tajemství má i populární hudba na jihu Čech. Tím největším je osud talentované folkové zpěvačky Pavlíny Braunové, která jednoho letního dne roku 1988 nedorazila na plánovaný sraz se skupinou Minnesengři. Nikdo ji od té doby již neviděl. Co se tehdy třiadvacetileté dívce přihodilo, není známo. Smutný příběh znovu ožívá a dostává zvláštní zabarvení a hloubku, posloucháme-li nedávno vydanou desku Pavlína Braunová & Minnesengři: Bílé místo.

Písně, jež by se za normálních okolností mohly i ztratit v záplavě jiných, toho říkají víc, než jejich autoři zamýšleli. Jak osudově znějí verše 
v Nymburk blues o pouštění mince mřížkou do kanálu pro štěstí, jak silně působí, když Braunová zpívá: „Co když zestárnem a všechno bude jinak". A co teprve verše  v závěrečné písni Jiřího Smrže Tvůj hlas: „a ze všech mých let, vždy někdo kradl a bral"? Stejně jako Robert Johnson nebo Richey Edwards ani Pavlína Braunová nikdy nezestárne. V paměti lidí zůstane nejenom jako krásná dívka s širokým úsměvem, jak ji můžeme spatřit na obalu nové desky, ale i jako zpěvačka se silným, razantním, ale přirozeným hlasem tmavšího zabarvení. Hlasem, kterému nechyběly ani andělské výšky, jak se můžeme přesvědčit 
v písních Pelyněk, Toulání nebo Vincente, vem břitvu.

Jan Blüml, muzikolog