Když skončí divoký Strejček Nimra, publikum řve, říká Jaroslav Krček

Jakmile začne mluvit o jejich hitovce, má v hlase tolik energie, že by mu člověk hádal sotva čtyřicet. Přitom právě dnes, v úterý 22. dubna, oslaví Jaroslav Krček, vedoucí souboru Musica Bohemica (MB), 75. narozeniny. A slavit bude, jak jinak, koncertem: na statku Kraus v Prostředních Svincích na Českokrumlovsku vystoupí od 19 hodin. Deník přináší jeho pohled na 12 zajímavých věcí 
z jeho hudebního života.

Dětství v Českých Budějovicích
Jako každý kluk mám dětství ve Čtyřech Dvorech spojené s přírodou a se školou. 
V Českých Budějovicích jsem žil do 20 let, ve 14 letech jsem začal s muzikou.

První písně
První písničky mi zpívala maminka. Já jsem s muzikou začínal jako dětský zpěvák, měl jsem vysoký hlásek, zpíval jsem sóla. To byly moje první krůčky, moc mě to bavilo. Potom, když mi táta koupil harmoniku – takovou malinkou, dvě oktávy na pravé ruce a vlevo jenom 12 basů – tak jsem byl ztracený a dokonce jsem v těch 14 letech napsal první skladbu pro moji spolužákyni Věru, kterou jsem měl rád. Jmenovala se Tango pro Věru. Ona žije 
a je to velmi čiperná babička.

Má vlast
Jako hudební režisér jsem ji v Supraphonu natáčel s Českou filharmonií a Václavem Smetáčkem. Nahrávka dostala ve světě dvě ceny, je velice krásná. Smetáček ji dělal s ohromným nábojem. Vltava, to je úžasně temperamentní snímek – pamatuju si, že při natáčení Smetáček najednou zastavil 
a říkal tomu, co hrál velký buben: zahrajte to pořádně! Nešla část Tábor, je těžká na nástupy. Já nic neříkal, pěkně jsme to sestřihali, a když byl poslech 
a přišel Tábor, byl Smetáček celý našponovaný. A když to skončilo, vrhnul se na mě a říkal: „Krčíčku, jak jste to udělali, vždyť je to dobré a já jsem přitom po nahrávání šel domů jak spráskaný pes!“

Musica Bohemica
Nejdřív jsem založil soubor Chorea Bohemica, v roce 1967, kdy jsem přišel z Plzně do Prahy. To bylo původně syntetické divadlo, postavené na tradičním folkloru. V roce 1975 jsem vyčlenil hudební složku a založil Musicu Bohemicu, která bude mít příští rok 40 let. Začínala jako autorský soubor, pro který jsem psal. To nám vydrželo do doby, než jsme chtěli jet za hranice a museli dát do repertoáru historickou hudbu, protože o ni byl zájem, nejvíc 
o barokní. Vždy jsme ale přihodili to naše a zjistili, že to naše se líbí nejvíc. Třeba do Španělska jsme jezdili s vánočními programy, složenými výhradně z našich věcí. Podařilo se nám stát se profesionály, měli jsme i platy, zkušebnu. To nám vydrželo do roku 1993, kdy kvůli jedné nešťastné větě Václava Klause – kultura si na sebe musí vydělat – dostaly všechny profesionální soubory Čech 
a Moravy padáka. Ocitli jsme se na dlažbě, bez prostředků 
a od té doby jsme na volné noze. Je to těžké, přežijeme jenom od koncertu ke koncertu, zkoušíme u nás v bytě, ale žijeme.

Musica Bohemica: hit č.1
Na známou písničku Strejček Nimra jsem si vymyslel svoji melodii. Má takový zvláštní, pohyblivý bas. Máme výborného kontrabasistu, který také hraje jazz. Ten předehraje pizzicato na basu, my se přidáme, je to hrozně divoké. 
A když to skončí, je to vždy 
z publika přímo řev.

Folklor a sbírání písní
S Jindřichem Peckou, rodákem ze Suchého Vrbného, jsme nejdřív chodili písničky sbírat. Tím jsem k tomu získal lásku, protože jsem se setkal se skutečnými lidovými tvůrci a pěvci a zjistil, že je to stále živá voda. Vzpomenul bych na jednu raritu, Písně třicetileté války, které jsme natočili a také vydali tiskem. Nesmírně cenná rarita, hudebně ohromně kvalitní, protože tvůrci těchto písní si brali mnohdy i melodie nábožné a naroubovali na ně text, který se vázal k té či oné události třicetileté války. Stále je máme v repertoáru, je to opravdu silný pramen. Možná jsme také jediní, kdo zpracoval všechny vánoční písně z Jistebnického kancionálu.

Poslední objevy
Nedávno jsem dostal od mého přítele barokní kancionál. Sáhl po takové obrovské knize v kůži a říká: „To jsem koupil na Slovensku, vem si to." Když jsem to otevřel, říkám: „Honzo, víš, co mi dáváš za poklad?" „To nevím, ale jen si ho vem…“ Podobně farář v Lomnici nad Popelkou, kde mám chalupu, říká: „Tady mám takový kancionál. Nemá prvních 17 stran, jsou tam noty, to bude pro vás…“ Je v něm přes 900 melodií. Prostě to ke mně chodí.

Ostůlbouch, virgo a další
Ostůlbouch, to je ještě Chorea Bohemica. Dělali jsme představení Bláznův den aneb Alabožský muzikál, bláznivě jsme zinstrumentovali řadu známých písniček. Začínalo to tím, že jsme přišli na scénu, vyhlásili přestávku, nechali diváky chvíli dusit a pak jsme dělali Koncert bláznivých nástrojů. Já je musel vymyslet: jentakbouch, semtambouch, ostůlbouch, hrochor… Když jsme s Iljou Hurníkem dělali Umění poslouchat hudbu, narodil se mu synáček. A protože věděl, že vyrábím nástroje, poprosil mě: udělej něco pro mého chlapečka. Vyrobil jsem malý vozemboušek, aby s ním bouchal o stůl. Lukáš Hurník ho stále má, visí mu na chatě. 
A virgo? To je nástroj ve tvaru panny, seshora dolů šest strun, zezdola nahoru taky šest strun a uprostřed se kříží. Drnkal jsem levou rukou nahoře, pravou rukou dole, taky jsem do něho bouchal paličkou. Virgo jsem použil pro jednu jedinou skladbu, která se provozovala deset let v Laterně Magice, 
v pořadu Jednoho dne v Praze.

Poslední skladba, kterou složil
Krédo mistra Jana, kantáta na výroky mistra Jana Husa, pro velký symfoňák, smíšený sbor a sólo baryton. A těsně předtím jsem udělal operu, která se jmenuje Za oponou času, 
a je celá o svatém Václavovi. Posledních 30 let mé tvorby je hodně zaměřeno duchovním směrem.

Jihočeské stopy
1. Festival komorní hudby
Ten jsem založil. Procházel jsem v roce 1985 se skupinou kamarádů po Českém Krumlově a míjelo nás auto. Najednou zastavilo a vykoukla z něho fousatá tvář jistého Petra Peška. Oslovil mě, že má za Krumlovem mlýn, pečou husu a ať přijdeme. Tak jsme šli, byla tam harmonika, a když jsme zpívali, říkal jsem: víte co, vy Krumlováci, uděláme tady festival. Říkali mi, že jsem se zbláznil, ale já jim odpovídal, že to město je pro festival určené. Za 14 dní u mě Petr Pešek zaklepal, ani nešel dál a říkal: jestli to myslíš vážně, tady máš spojení na člověka, který by byl schopen to uskutečnit. Byl to Lubomír Braný, původně husitský farář, já mu napsal dopis a 20 let jsem festival táhl jako dramaturg, než mi to bylo ukradeno. Nicméně i potom jsem tam hrál se svým souborem nebo dirigoval Jihočeskou komorní filharmonii.

2. Hořické pašijové hry
Hořickým udělal báječný scénář Jindřich Pecka, já jsem napsal deset písní. Když měli výročí, pozvali nás a celý kostel s námi ty písničky zpíval. Oni je v té vesnici všichni umí. To bylo moc hezké.

75. narozeniny a jubilejní koncert
Jedeme dál močálem černým kolem bílých skal… Chytl bych se mého křestního jména a rád bych koncertem přivítal a oslavil jaro. Dokud budu mít dobrou mysl a síly, je pro mě největší radost tvořit. Jubilejnění není vůbec důležité.