Mozart v Temelíně? „Trochu smrad, ale jinak to bylo super“

Jsou asi první na světě. Smyčcové kvarteto Jihočeské filharmonie (JF) zahrálo v pondělí večer 
v 155 metrů vysoké chladicí věži Jaderné elektrárny Temelín. Hudba Mozarta, Dvořáka a Debussyho tak nahradila vodní páru. Na koncert se kvůli bezpečnosti vešlo jen 30 diváků, orchestr dá tříminutový videozáznam na youtube.

Číslo týdne: 70 procent vápence si ČEZ zajišťuje 
z vlastních zdrojů, oznamuje kolem 18. hodiny panel naproti recepci. Na nástěnce 
15 druhů formulářů, na stole před diskrétní zónou bílá helma s nápisem Exkurze; takové budou mít za chvíli všichni: muzikanti i novináři, lidé z JETE si vezmou červené. Ještě kontrola geometrie ruky a může se dovnitř.

„Jděte doprostřed a zatleskejte si nebo zapískejte, to bude akustika,“ radí řidič temelínského auta. První zvukový dojem? Hučící voda 
z protilehlé chladící věže. „Trochu Niagara," prohodí 
s úsměvem průvodkyně Šárka Molnárová.

Koncert bude ve výšce 
15 metrů. Dole parkuje hasičské auto. „Je to požární dohled jako při všech pracech, ale tohle je taková zvláštnost," glosuje jeden 
z hasičů a doporučuje, ať si diváci zkusí vevnitř písknout, že se to ozve dvakrát.

Hrát se bude na ploše, kam by se vešlo fotbalové hřiště nebo českobudějovické náměstí. „To je nářez,“ glosuje kameraman agentury Reuters. Za provozu se zde rozstřikuje voda do bazénu pod chladicí věží, koncert umožnila revize. Naposledy byla věž podle Petra Šuleře 
z ČEZ takto přístupná před osmi lety.

„Tady, kde stojíme, je jinak mlha. Přirozeným tahem vzduchu odchází část vody ve formě páry ven a další část stéká dolů do bazénu. Normálně nevidíte a je tu stoprocentní vlhkost, někdo to přirovnal k Bali,“ říká další z průvodkyň Jitka Lhotská. Na chlazení se používá klasická říční voda z Vltavy. Proto to ve věži místy trochu páchne. „Tohle je dobrý, 
já tu byla, když pršelo, a to bylo horší,“ usmívá se Jitka Lhotská.

V 19.14 přicházejí hudebníci v bílých helmách. Zkouší ozvěnu, volají „huhu", tleskají, hledí nahoru. Za čtvrthodiny koncertní mistr JF Martin Týml, houslistka Kristýna Kočová, violistka Eva Mrkvicová a violoncellista Jiří Šlechta začnou. Jako pódium slouží takzvané hradítko. Industrial se vším všudy. „Můžu si odložit teď tohle,“ ukazuje Kristýna Kočová červenou plastovou kartičku Návštěva a kolegyně Eva jí říká: „Přicvaknem si je na pulty.“

Postupně zazní Mozartova Malá noční hudba, Debussyho Dívka s vlasy jako len, Dvořákova Humoreska 
a Mozatovo Divertimento 
D dur. Akce se plánovala dva roky a vrcholí s ní snahy nového vedení orchestru zviditelnit JF.

„Přijde mi zajímavé vystupovat na netradičních místech a méně tradiční místo než je tohle neznám. Oproti tomu jsou všechny Stezky 
v korunách stromů a katamarány na Lipně méně zajímavé. Temelín je nářez. 
A kde jinde by měla zaznít Mozartova hudba než tady, když Rakušané jsou ti, kdo proti Temelínu nejvíc protestují,“ říká ředitel JF Otakar Svoboda.

Než se ozvou první tóny, jeden z hasičů fotí prázdnou věž na mobil. Fascinace prostorem je ale všeobecná, natáčejí a fotografují zdaleka nejen pozvaní novináři. 
I Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, glosuje v rozhovoru s šéfem JF: „Je to impozantní,“ a pak prohlašuje: „Dnešní večer je důkazem, že mimořádná událost na jaderné elektrárně nemusí být vždycky nepříjemná, ale může být i povznášející.“

Pohled nahoru ukazuje modré nebe a bílé mraky. Počasí značka ideál. „Tak, 
a teď telefon radši někam schovám, než mi propadne do těch žlabů,“ říká jeden 
z přítomných. To již znějí první tóny Allegra z Malé noční hudby a je to jemně bizarní pohled na hudebníky v bílých ochranných přilbách… Při rychlejší forte pasáži se zvuk vrací několikrát, stejně tak během potlesků je ozvěna několikanásobná.

„Hrajou krásně, jen mě mrzí, že nehrajou Vltavu, když jsou skoro ve Vltavě,“ šeptá jedna z mála návštěvnic, které 'jen' poslouchají 
a nefotí ani nenatáčejí.

Ve 20.07 koncert končí, muzikanti potom ještě přidají pár úryvků pro fotografy, kterým pózují. Jako poslední se v chladicí věži ozve kousek lidovky K Budějicům cesta.

Dojmy? „Občas jsme nevěděli, jestli máme poslouchat ozvěnu, anebo sami sebe, když ozvěna přicházela neúprosně po dvou vteřinách, ale jinak pro nás poměrně sympatický dojem. Ozvěna jenom ubližovala, na souhru to není ono, všechny pauzy, co má člověk vymyšlené, najednou nefungují, protože se ozývá něco zeshora. Ladění mi celkem drželo, ale kolegové přelaďovali, žíně se povolují,“ komentuje houslista Martin Týml.

Kristýna Kočová jeho dojmy potvrzuje. „Jak je tu hodně vlhko, tak se nám jednak rozlaďují nástroje, jednak se nám moc napínají žíně, ale jinak skvělý zážitek,“ usmívá se. Violistce Evě se nejdřív mluvit nechce, ale nakonec pár vět pronese. „Je tady smrad, to by se nemělo opomenout,“ rozesměje se. „Jinak celé hezké, super, klidně zase příště.“

Otakar Svoboda je spokojený. Jeho uším znělo vystoupení dobře, nejlépe rychlejší věty skladeb. V netradičních koncertech spatřuje smysl. „Velmi povedené. Škoda, že tady nemohlo být 300 lidí, ale to se nedá nic dělat. Jsem moc rád, že jsme to udělali. Akustika je nečekaně skvělá, takovou bych dal do všech sálů, potlesk zněl trojnásobně silně. Oproti tomu, v čem hrajeme, je akustika nádherná,“ libuje si.

U zábradlí lávky, z níž diváci poslouchali, čekají po koncertě hasiči Lukáš Pavlů a Jan Dudek. Viditelně je klasická hudba v tomto prostoru příjemně překvapila.

„Bylo to pěkné. Slýcháme tady úplně jiné věci než tohle, tady není normálně slyšet vlastního slova: když se bavíte mezi sebou, musíte na sebe řvát, je to takový rachot z těch věží,“ říkají.

Kde příště? Jihočeská filharmonie již hrála na lipenské Stezce korunami stromů i v autobuse českobudějovické MHD. „Teď chceme ubrat. Myslíme si, že pak by to začalo vypadat samoúčelně, dáme si s netradičním prostředím delší pauzu. Plánujeme do budoucna nějaké hory, ale Temelín se těžko překonává,“ říká ředitel JF.