Antonín Hlaváč - narodil se v roce 1957
- Roháči se jmenovala první kapela, kterou založil s Jaroslavem Samsonem Lenkem
- vyučil se automechanikem
- v kapele Nezmaři hraje od roku 1978

V sobotu 19. srpna jsme s mojí domovskou hudební skupinou Nezmaři jeli koncertovat do Olomouckého kraje. Po plynule ubíhající cestě po naší D1 (věrná podoba seřazovacího nádraží lokomotivního depa v Českých Budějovicích) jsme dorazili k cíli. Po hudbě a úspěchu jsme nasedli do vozů a jeli opět seřazovat vagony. Po úspěšném proklestění se naší silniční ifrastrukturou jsem vysadil naši zpěvačku, navigační koordinátorku a moji kamarádku Šárku Benetkovou na Borku a těšil se na pravidelný dojezdový rituál a pak na spánek.

Měli jsme toho dost, každý víkend 800 až 1200 km za písničkou po vlastech českých. Je to ale droga, čtyři dny doma a už se zase těším. Byla asi jedna po půlnoci. Zaparkoval jsem před domem. Dojezdový rituál spočívá v tom, že stejně jednu hodinu od volantu neusnete, takže: vynosíte nástroje a věci z gazíku, automobil stále vydýchává kilometry a já jsem tam s ním. Podle toho, jak je autíčko zpocené, chladíme. Obvykle to bývají jedno až tři pivka typu plzeňského a jdeme spát. Bylo neobvyklé horko, autíčko vydýchalo plný počet. Ještě jednou jsem prošel zahradu, zkontroloval Velký vůz a šel na kutě.

V domečku bylo dusno a horko, spím v podkroví, kde je teplota ještě slunci blíž. Otevřel jsem nahoře všechna okna, střešní i normální. V horní ložnici jsou jen balkonové dveře, které vedou do nikam (balkon ve stadiu myšlenky). Padl jsem do postele jako podťatý. V běžných teplotách po prvním probuzení horkem obvykle vstanu a otevřu balkonky dokořán. Mým osudným probuzením bylo právě tohle první probuzení, protože pravděpodobně nebylo první (po 30 letech otevírám všechna okna i dveře v domku bravurně potmě). Těšil jsem se na otevřený balkon a šel jsem, odhodlán udělat zimu.

Probral mě osobní vlak do Českých Velenic v 5.35. Bolelo mě i to, co nemám. Levitoval jsem mezi nebem a zemí. Když jsem se probral, naštěstí na té opravdické, ale zato hodně bolestivé straně řeky, ležel jsem na betonové terase pod imaginárním balkonem: Co teď? Na jedno oko nevidím, nemůžu se postavit na levou nohu, asi koleno. Všechna dolní okna i dveře zamčeny, mobil v domku. Kudy dovnitř? Jedině tudy, kudy to šlo ven. Ještě nikdy jsem nepoznal, jak je to daleko od domku pro žebřík a zpět. A teď vzhůru, motá se mi hlava. Konečně uvnitř. Jdu do koupelny. Toho, kdo na mě kouká ze zrcadla, jsem v životě neviděl. Koupel ála Čachtická paní. Pak volám lítačku, jsou tu hned. V 7.15 jsem předán na jednotku intenzivní péče. Jdu spát. V nemocnici jsem strávil 13 dní, od 20. srpna do 1. září. Na jednotce intenzivní péče 11 dní a 2 dny na traumatologickém oddělení. Pak domů. Hurá.

PODĚKOVÁNÍ PRVNÍ: Celému personálu JIPky od příjemné a stále se usmívající blonďaté paní s velkýma hnědýma očima, která mě každé ráno i večer myla jako vlastního, přes sestry a doktory až po pana primáře Kopačku a pana primáře Střihavku ze stomatochirurgie. Díky i všem ostatním, kteří se podíleli na mé rekonstrukci. Je neuvěřitelné, co tito lidé ve dne v noci zvládají. DĚKUJI.

PODĚKOVÁNÍ DRUHÉ: Za vše mému soukromému, modrookému, blonďatému, kudrnatému andělu z Křemže. DĚKUJI.

PODĚKOVÁNÍ TŘETÍ: Patří těm, kteří nejsou vidět, ale opět jsem se přesvědčil, že jsou, a bez nich bych se asi s Vámi o tento můj příběh nemohl podělit. Mají se mnou opravdu velikou trpělivost. DĚKUJI.

Těším se na všechno. Váš Tonda Hlaváč