Jsou jako jedna rodina, všichni kopou za jeden tým a společně nabíjí posluchače svou energií.

Dětský pokojíček hraje a těší posluchače již pár let. Kdy to ale všechno začalo?
Vše začalo s kamarádem Alešem, se kterým se znám už od základní školy. Nejdřív jsme ale neměli žádnou myšlenku ani představu o tom, že z našeho brnkání v pokojíčku vznikne celá kapela a vlastně i její název – Dětský pokojíček. Postupem času nám to ale přestalo stačit, a tak jsme se přesunuli do garáže, kde jsme si vytvořili svou vlastní zkušebnu. Teď zkoušíme v prostorách střední školy.

Kapela se postupně začala rozrůstat, nyní je vás šest. Jak dlouho v tomto finálním složení hrajete?
Aktivně spolu, v této šestičlenné sestavě, hrajeme tři roky. Měli jsme jiného basáka, a také jsme neměli klávesáka, který je u nás teprve krátce. David je náš dlouholetý kamarád, který chodil na koncerty a často nám říkal, jak by bylo super hrát v kapele a kopat za jeden tým. Přišel v tu nejlepší dobu, protože jsme si zrovna říkali, že muzice něco chybí. Nějaké mezery, které by mohl vyplnit právě klávesový syntezátor. A tak jsme si řekli, proč ne. David však na žádný hudební nástroj v životě nehrál, ale naučil se za tak krátkou dobu opravdu hodně. Musím také zmínit skvost kapely, kterým je houslista Ondra. Je to velký instrumentalista a takový náš houslový diamant. Bez něj by kapela nebyla taková, jaká je.

Ty, jakožto hlavní zpěvák, skládáš písně a texty. Přichází i ostatní s nápady, nebo je to celé na tobě?
Texty většinou skládám já. Na některých se ale také podílel Aleš, kytarista, který se mnou kapelu založil. Hudba přijde na řadu až potom. Přijdu tedy do zkušebny s textem, přehraju na kytaru nápad, jak by to mohlo vypadat, a potom všichni společně vymýšlíme, jakou tomu dáme konečnou fázi. Každý přihodí nějakou cihlu, ze které se na zkoušce vybuduje nová píseň.
A co mě inspiruje? Na začátku, když jsme točili první desku, jsem texty psal, dá se říct, skrz růžové brýle. I muzika mi přišla jemnější a naivní. To k tomu ale patří. Teď je naše muzika trochu tvrdší a s tím přišly i odvážnější texty.

Jaký máte mezi sebou vztah? Hádáte se někdy, nebo jste pořád tak veselí jako na pódiu?
Skoro všichni se známe odmalička, protože jsme ze stejného města. Kluci Hladíci, basák a bubeník, jsou o něco málo starší než my, takže s nimi jsme se poznali později. Vůbec mi to ale tak nepřijde, jsme všichni jako jedna rodina. V tom je, podle mě, problém mnoha kapel, protože hraní berou jen jako byznys, mají frontmana, který všemu velí. To ale u nás není. Nikdo u nás nemá větší hlas, než ten druhý a každý muzikant má své slovo. Všichni máme chuť kopat za jeden tým, proto zatím ani nepřišla žádná velká hádka. Každý z nás má i trošku jiný hudební vkus, poslouchá jinou muziku, a možná proto jsme tak originální, protože každý do toho vloží to své.

Před deseti měsíci vám vyšel první klip k písni Napořád. Dá se říci, že od té chvíle se nastartovala vaše kariéra?
Určitě ano. Píseň Napořád je o dětské představivosti, a myslím si, že klip je nadčasový a vystihl přesně to, co jsme chtěli. Skrývá příběh malého kluka, který chce napořád zůstat tím klukem, který si rád hraje v pokojíčku. Stejně tak jako jsme my ten Dětský pokojíček napořád.

Co považuješ za váš největší zlomový okamžik, který vás vyzdvihl?
Mezi muzikanty je často zmiňované slovo Underground. Tam patří všechny amatérské kapely. Náš druhý klip k písni Než se rozední, který jsme natáčeli s Cocem Jambem, nás z toho undergroundu vytáhl, a dostal tak nahoru. Coco nám tím pomohl, stali se z nás kamarádi, a my jsme mu za to moc vděční.

Přihlásili jste se do soutěže Líheň v Olomouci, kde jste vyhráli první kolo, a postoupili dál. Co je to za soutěž a co můžete vyhrát?
Soutěž pořádá hudební portál Bandzone s dalšími partnery. Do soutěže se přihlásilo přes tisíc kapel, z toho Bandzone vybral čtyřicet sedm. Mezi ně jsme se dostali a nyní jsme jediní reprezentanti z Jižních Čech, což je pro nás velká pocta. První kolo jsme brali jako takový výlet. Rádi trávíme čas spolu. Jsme rádi, že jsme postoupili, a pojedeme na ten výlet znovu.

V sobotu jste ve Velešíně odehráli svůj první koncert v tomto roce. Jaké z něj máš pocity?
Byl jsem z toho úplně mimo. Je to poprvé, co jsme zaplnili kulturák ve Velešíně. To nikdo z nás nečekal. Museli jsme i přinášet další stoly, aby si lidé měli kam sednout, ale stejně to bylo málo. Mám z toho velkou radost.

Co máte v plánu dál? Další koncerty, další deska?
Máme teď za sebou velkou práci ve studiu. Do měsíce pustíme ven novou píseň, a s ní i klip, s názvem Kruhy. Prozradím jen, že to bude hodně barevné. Co se koncertů týče, lidé sami volají, že nás chtějí na akcích. Diáře máme na tenhle rok, a především léto, plné. Čeká nás velmi náročný hudební rok.

Co máš na Pokojíčku úplně nejvíc rád?
Řetězec. To, že spolu všichni držíme. My už jsme vlastně všichni vyhráli. Máme radost jen z toho, že lidi na naše koncerty chodí a má to nějakou odezvu. To je pro nás to největší vítězství.

Autor: Radka Kmochová