ROZHOVOR: Líbací scénu naštěstí vystřihli

Potleskem na tváře končí reklama na čokoládu Studentská pečeť a začíná filmová kariéra tehdy šestnáctileté Kateřiny Jandáčkové z Tábora. Podle ní ji spot neproslavil, nicméně nyní ji lze vidět jako Magdu ve filmu Zdeňka Jiráského Poupata a zanedlouho ve Čtyřech sluncích Bohdana Slámy. Tam dostala roli punkerky v partičce kolem Jiřího Mádla. Oba režiséři natočili rodinná dramata, rozdíly však mezi nimi táborská herečka Kasha, jak jí přátelé říkají, vidí. To už ale za sebou nechávám dveře panelového bytu. Kasha pokuckává, má zrovna angínu a hraje svou oblíbenou počítačovou hru Mafia. „Příběhy ve mně nechaly dost, protože oba snímky jsou drsné a pravdivé,“ říká devatenáctiletá herečka.

Začneme obligátně: jak ses k herectví dostala?
Bylo to kvůli lásce k Johnny Deppovi, kterého jsem viděla na titulní stránce nějakého časopisu. V tu chvíli jsem se rozhodla , že chci být herečkou. Mamka pak obvolávala soubory, kde jí většinou řekli, že mají plno. Až na ochotníky z táborského divadla.

Kolik ti bylo let, když ses zakoukala do Deppa?
Dvanáct. Líbil se mi vzhledem, jeho obličej byl přes celý časopis. Z filmů jsem ho vůbec neznala. Ve třinácti se to zase vše změnilo. Už nešlo o Deppa, spíš o chtění něco dokázat a něco sdělovat. Asi jsem hodně rychle dospěla.

Vzpomeneš si, čím jsi chtěla být před tím?
Určitě, dokonce na dvě věci. Komisařkou se psem, vyšetřovat vraždy a tak. Potom jsem chtěla být právničkou!

Holky si v dětství většinou hrají na princezny, zdravotní sestřičky, hospodyňky. Na co sis hrávala ty?
Se ségrou jsme si hrály na normální život, na dospělé. Měly jsme manžely a byly bohaté. Nebyly to princezny.

A lákala by tě role princezny?
Když jsem byla malá, hrála jsem princezny a Sněhurky. Ale já chtěla hrát zlé, ošklivé čarodějnice. Ty však schramstla má starší ségra, které měla první slovo, takže na mě zbyly hodné a blbé princezny. Ve filmu jsem ji ještě nehrála. Už to jsou tři roky a žádná nabídka. Lidé mi ale říkají, že na to stejně nemám obličej, je spíš záporňácký. Navíc mám kratší vlasy špatné barvy a u filmu se, nevím proč, nedávají moc paruky.

Máš nějakou vysněnou roli či postavu, kterou by sis chtěla zahrát?
Tu mám jen u divadla. Byla by jí Nora od Ibsena.

Pojďme k tvým dvěma aktuálním filmovým zkušenostem: Poupata a Čtyři slunce. Jak tě objevil Bohdan Sláma?
Přišel k nám do školy. Je to hrozná ostuda, ale já ho vůbec neznala. Až pak, když mi lidé říkali, že to je ten, co natočil Divoké včely, chytila jsem se za hlavu. Jsem totiž hrozně hloupá na jména. Někdo povídá: „Vybral si tě Sláma do filmu!“ a já na to: „No to zas bude něco!“ Když jsem pak zjistila, o koho jde, byla jsem moc ráda.

A jak se ti v těch filmech hrálo?
Třeba v Poupatech moc dobře. Zkoušeli jsme na Kavčích horách dva měsíce předem, takže pak už to jen lítalo. Bylo to fajn, jen bych si přála, aby se mnou někdo ještě víc pracoval. V obou filmech jim ode mne stačilo málo, což bylo dáno tím, že ty role nebyly příliš významné. S oběma režiséry se mi líbilo a měla jsem štěstí i na super partu. Bydleli jsme na hotelu, a tím jsme se i více znali.

Oba filmy spadají do žánru sociálního či rodinného dramatu. Vnímáš mezi nimi nějaké zásadní rozdíly?
Filmy jsou jiné už stylem natáčení. Jen kvůli tomu, že se týkají podobného tématu, nemusí nutně znamenat, že jsou podobné. Zásadní rozdíl vidím v pojetí: Bohdan Sláma se problémům snaží dávat naději, zatímco Zdeněk Jiráský je ukazuje takové, jaké fakt jsou. Z hereckého hlediska jsem ale moc rozdíly nedělala, protože jsem ani necítila, že bych měla. V tom jsou si asi režiséři podobní, chtějí od herců civilnost, přirozenost. Jediný rozdíl v herectví pro mě byl v tom, že Sláma používá známé herce a já jsem se trochu styděla a měla z nich respekt. Jiráský jezdil po divadlech a vybíral spíše méně známé lidi, i když párkrát se těm známým vyhnout nedalo, například s Javorským a Veselým. Ti tam padli.

Během natáčecích dnů musíš atmosférou malinko nasáknout. Co v tobě snímky zanechaly po pracovní stránce?
Hodně jsem se jimi inspirovala co se týče práce. Příběhy ve mně nechaly dost, protože oba snímky jsou drsné a pravdivé. Líbí se mi, že oba problém ukazují jak je, i když Bohdan Sláma ho mírně zlehčuje. Jak Poupata, tak Čtyři slunce se nesnaží divákovi nabulíkovat, že žijeme v nějakém super človíčkovském městečku, kde se všichni mohou podvádět, nikoho to nebolí a že jsou všichni šťastni, když se něco špatného stane. Oba filmy nelžou divákům a přitom nejsou okázalé, nepodbízejí se a jsou přirozené. Bohužel mám pocit, že tyto filmy v kinech nenavštíví moc lidí. Ti asi touží po něčem jiném…

Po čem myslíš?
Právě po tom si něco nechávat nabulíkovat. Radši si jdou odpočinout a chtějí věřit tomu, že svět je krásný a bezstarostný. I když je chápu, je to škoda. Ale na Slámu asi přijdou.

Jak vnímáš sociální tématiku ve svém osobním životě?
Snažím se hodně pomáhat přátelům z takových situací, které se objevují v těch dvou filmech. Ať už to jsou drobné závislosti či nešťastné lásky. A zrovna jsem ve věku, kdy se těchto věcí děje nejvíc. Prožíváme je.

Ve Čtyřech sluncích hrají osobnosti jako Karel Roden či Anna Geislerová. Potkala jsi se s nimi na place?
Potkala. S panem Rodenem jsem hrála v jedné scéně. Pozdravili jsme se, usmáli se na sebe a tím to končilo. S Aňou Geislerovou jsem si podala ruku a gratulovala mi, když jsem se v době natáčení dostala na DAMU. Párkrát jsme si popovídali, ale že bych s nimi měla nějaký vztah, to ne.

Měla jsi při scéně s Rodenem trému?
No já jsem s ním vlastně tak úplně nehrála. Byla jsem s ním sice v obraze, ale musela jsem dělat, že tam není!

Co líbací scény?
Měla jsem ji v Poupatech, naštěstí se vystřihla.

A svlékání?
To je téma poslední doby. Spolužačkám takové nabídky chodí: chceme vás do seriálu, ale musíte se svléknout. Já v tom mám jasno. Absolutně ne! Je mi líto lidí, kteří mi roli nedají na základě tohoto mého postoje. Těm se můžu vysmát. Tyto scény nejsou ve filmu vůbec nutné. Je to povětšinou lákadlo na diváky, nutno ale dodat, že v Poupatech to tak není. Na druhou stranu, dokážu si představit, že se objeví dobrý režisér s dobrým scénářem a tato role bude natolik důležitá, že to udělám.

V čem u sebe vidíš klady a zápory?
Jsem pracovitá, dělám na sobě i po škole a je to snad i vidět. Snažím se a neusínám na vavřínech. Mohla bych si říct: natočila jsem tři filmy, wow! Ale to je úplné nic oproti tomu, co může být. Jenže tu jsou zápory. Nejsem trpělivá a mám často sklony se vzdávat. Vždy to nakonec překousnu a bojuji, ale těch chvil, kdy se v tom plácám, je stále hodně. Hodně o sobě pochybuji, i když mi lidi tvrdí, že nemám důvod. Ale já ho vidím.

Když máš slabší chvilku a říkáš si, že to je konec a pochybuješ o sobě, co ti pomáhá?
Podívám se na dobrý film nebo jdu do divadla na něco kvalitního. To mě vždy nabije. Dá mi to energii do práce a touhu být také tak dobrá a něco takového dokázat.

Máš nějaké oblíbené herce?
Já je mám ráda vždy v určitých filmech. Například Natalia Portman se mi líbila v jednom a v druhém už ne. Nejde o člověka, ale o film a postavy.

A co režiséři?
Tak třeba Zdeněk Jiráský, který teď natočil Poupata. Do té chvíle byl pro mě neznámým člověkem a hodně mě překvapil. Udělal hrozně velkou práci. Upřímně věřím, že jeho další film bude ještě lepší. Zatím těch zkušeností příliš nemám, ale s dalším skvělým režisérem, s nímž se mi dobře pracovalo, byl Bohdan Sláma. I jeho filmy se mi většinou líbí. Z českých a zahraničních by to byl Forman. Následně režiséři undergroundových filmů, jež mám ráda. Rumunské, norské, britské snímky, sociální dramata. Na Hollywood moc nejsem. Přitom je to paradox, když jsem ten sen u něj začala. Nějak se mi zošklivil, o tuhle slávu fakt nestojím.

Působíš stále v táborském ochotnickém divadelním souboru. Režírovala jsi tam už něco?
U ochotníků jsem spolurežírovala Erbenovu Kytici, více na ní ale dělal Karel Nezveda, já byla spíš asistentkou režie. Mám v plánu režírovat hlavně na konzervatoři, u ochotníků mi to zatím nikdo nenabídl a stejně bych to teď asi nestíhala. Třeba příští rok, až mi odpadne studium konzervatoře.

Co máš za nejbližší plány?
Chystám se udělat maturitu na konzervatoři a současně dodělat první ročník DAMU. To mi asi vezme nejvíc času a energie. Zároveň chci propagovat ty dva filmy. Dokonce jsme s kamarádem udělali plakáty za své! Doufám, že po skončení konzervatoře přijdou nějaké nabídky.

Jistě si vzpomeneš na své první natáčení. To bylo na čokoládu Studentská pečeť, hádám.
Ano, bylo mi šestnáct, dostala jsem se tam přes kompars a nakonec mě vystříhali jako jednu z rolí. Bylo to veliké, protože na to byly peníze. Dvacet sekund se natáčelo snad 24 hodin. Pak už taková nabídka nikdy nepřišla.

Lze říct, že tě tato reklama alespoň částečně proslavila?
Nemyslím si. Možná jen u kamarádů, že mě poznávali, ale u režisérů ne. Je pravda, že si herce doporučují. Na ulici mě zatím nikdo taky neoslovil, ale třeba po těchto filmech nějaká nabídka přijde…

Když už ne tato reklama, bylo něco či někdo, kdo ti pomohl jít nahoru?
Hodně lidí mi pořád pomáhá. Rodiče, babička s dědou, přítel i kamarádi mě velice podporují. Začalo to u Jirky Suchého z Tábora, který mě vyprovokoval. Takže kdybych měla být prvoplánově někomu za něco vděčná, tak asi jemu. Šlo o to něco někomu dokázat. A hlavně sobě. Že to prostě jde se dostat od ochotníků někam dál.

DAVID PELTÁN