První rána do očí přichází na železničním přejezdu, kde leží u světelné signalizace spousta hraček a květin.

Těli lidé uctívají památku mladého řidiče, jehož život vloni v září zhasl kvůli srážce s nákladním vlakem. Když si člověk vzpomene na rozorané a úplně zdemolované koleje, které tam byly vidět ještě den poté, zamrazí ho v zádech.

Sotva nepříjemný pocit dozní, jede auto kolem křížků vzpomínajících na muže tragicky zesnulé pod zásobníkem na tekuté hnojivo. A myšlenky se opět vracejí k 30. říjnu roku 2008…

Popravdě, na Českokrumlovsku není o moc více depresivnějších míst. Emoce jsou nastartované do nejvyšších obrátek. O to horší je, že zhruba před třemi roky, kdy jsem tímto místem projížděl snad poprvé, bylo všechno v naprostém pořádku.

A kdo má city přece jenom otrlejší, měl by se jet podívat směrem na Omleničku, kde je hromadný hrob třiašedesáti ubožáků, kteří nepřežili za druhé světové války takzvané transporty smrti. To už zacloumá vážně s každým.