Na umytí a vyfoukání vlasů přece nic není, říkám si v mírné nervozitě cestou do píseckého kadeřnictví Na Floriánu, vždyť to dělám zhruba obden už přes dvacet let. Přesto mě mé sebeujišťování moc neuklidňuje. Vstupuji do prostor, které jsou mi moc dobře známé, ale tentokrát nějak nevím, kam se vrtnout a co mám vlastně dělat. Většinou sem jen přijdu, popovídám a zase jdu. Maximálně jsem tady v roli zákaznice. Ale dneska mám někomu mýt vlasy? Nebo dokonce stříhat? Rychle mi dochází, že tenhle nápad měl zůstat pouze na bázi vtípku. „Tady máš ručníky, támhle je šampon, kondicionér a vem si u mě plášť," vytrhne mě ze zaječích úmyslů kadeřnice Jana. „A bacha na vodu, ať pani nespálíš," doplní její kolegyně Pavlína a už mi dělá místo u mísy na mytí. A je to, teď už neuteču.

Takže si zavážu plášť, své první zákaznici, která je pochopitelně obeznámena s tím, do čeho jde, hodím přes ramena ručník a jdu na to. Bacha na vodu, hlavně ji nespálit, opakuji si v duchu. „Je to takhle dobrý?" ptám se na teplotu vody. „Jo, akorát," reaguje zákaznice Eva. Tak to bychom měli, oddechnu si, ale rázem je tu další problém. „Co že je ten šampon?" ptám se bezradně při pohledu na několik téměř stejných nádob. A jak později zjistím, není to zdaleka poslední volání SOS.

Když zvládnu bez větších kolizí umýt vlasy, vyzvu zákaznici k přemístění na kadeřnické křeslo. Čekám, zda si sedne, nebo uteče . . . Sedá si, odvaha. Já bych si svoje vlasy nesvěřila. Naštěstí jsem ale pod odborným dohledem několika kadeřnic.

Dostávám hřeben a nůžky a na moment zapřemýšlím, co se asi drží v které ruce. I když v mém případě je to asi skoro jedno. Podle instrukcí si oddělím slabou řadu spodních vlasů, sčešu do roviny a chystám se střihnout. Zkracuji vlasy sotva o centimetr, ale přesto mám trochu strach. Zarovnám, tedy pokusím se zarovnat, vlasy do roviny a oddělím další řadu. Každou část po mně překontroluje a opraví Jana a pokračujeme takhle asi půl hodiny. Vlasy už jsou skoro suché.

Po půlhodině mučení mi nůžky bere Pavlína a zákaznici dostříhává, aby odtud odešla i přes značné zdržení spokojená. Uf, to „kadeřničení" je docela fuška. Bolí mě záda, je mi horko a všude mám vlasy, ale jedeme dál . . .

Mojí další obětí je Jana, které mám umýt vlasy a vyfénovat. Ona už měla vzhled mého účesu v rukou několikrát, ale poprvé se naše role takhle obrátily. Postup je stejný jako poprvé – kolem krku jí dát ručník, namíchat správnou teplotu vody, umýt šamponem, který už mimochodem poznám bez pomoci, a nakonec kondicionér.

Následuje opět přemístění na křeslo, ale tentokrát už mi nůžky do ruky radši nedává. Začínám fénovat. To zvládám, ale když už jsou vlasy skoro suché, přibírám do druhé ruky kulatý kartáč, a to už je podstatně horší. Vůbec nevím, jak na to. „Au, pálí," vykřikne do toho můj pokusný králík na křesle.

Kadeřnice je vlastně takový bubeník, také musí dělat každou rukou v jiném rytmu –  jednou podtáčet a uhlazovat vlasy kartáčem a druhou kmitat fénem, aby hlavu nepálila. „Z toho si nic nedělej, tohle mi taky trvalo hodně dlouho, než jsem to dostala do ruky," uklidňuje Jana mou bezradnost. Navíc mě začíná pěkně bolet ruka. Jak tohle můžou dělat celý den, ptám se v duchu sama sebe a ruka mi umírá.
Konečně mají vlasy docela tvar, a tak měním fén a kartáč za žehličku. Hurá, jásám, konečně něco, co znám. Teď už to jde hladce, vlasy vyžehlím, přečísnu, nalakuji a hle, ono to vypadá dobře. Jana mě pochválí, což mě těší, ale jsem vážně ráda, že to mám za sebou.
V kadeřnictví Na Floriánu trávím čas ráda, ale pro příště se raději budu držet svého osvědčeného 'popovídat a jít' anebo role zákaznice. Nůžky by totiž měl dostávat do ruky jen ten, kdo s nimi umí zacházet.

Odložím plášť, který jsem nafasovala, vypnu žehličku a odcházím se svými – pro tuto chvíli – kolegyněmi na kávu, protože to, jak je mi řečeno, ke kadeřničení také občas patří.

Něco z historie kadeřnictví . . .

První kadeřnické styly můžeme najít na freskách hrobů starých Egypťanů. Prvními kadeřníky byli nejspíš otroci, kteří u vyšších vrstev museli znát mnoho postupů, jak se správně starat o vlasy.
Také v Mezopotámii máme zajímavý nález, podle kterého vědci usuzují, že si tamní ženy kulmovaly vlasy zahřátým želízkem. Když se podíváme na starodávné sochy z Řecka, je nám jasné, že tam už šlo o kadeřnická mistrovská díla. Účesy byly složité a velmi propracované.
První kadeřnické salony byly v Aténách, kde kadeřník musel zvládnout i pedikúru a manikúru.
V období rozmachu křesťanství účesy nikdo moc neřešil. Až ve 13. století se probouzí chuť po krásných účesech.
Baroko znamenalo pro kadeřnictví rozkvět. V baroku bylo zakázáno, aby se mužské ruce dotýkaly ženských vlasů. A tak toto povolání bylo určeno pouze ženám. Až za vlády Ludvíka XV. se objevují muži kadeřníci, kteří dokonce předčili ženy. Zde už se objevují mezinárodní soutěže a první slavná kadeřnická jména.
V 17. a 18. století se lidé zahalovali do monstrózních paruk. V tomto období se dokonce pudrovaly i paruky. S tím se otevřela nová éra vyrábění a upravování paruk. ⋌Zdroj: Internet