Čtyřiadvacetiletý badmintonista strávil většinu letošního roku v Dánsku, kde se intenzivně připravoval na svůj náročný mezinárodní turnajový program. V závěru sezony jej však přibrzdilo zranění kolene, po kterém musel podstoupit operaci menisku.

V uplynulé badmintonové sezoně jste zaznamenal ve svém sportovním i osobním životě velkou změnu, když jste strávil několik měsíců v tréninkovém azylu v Dánsku. Bylo pro vás toto období zlomové? Jak ho vnímáte?

„Zlomové? To ani ne. Nepřijde mi to tak. Změna to byla ale velká a snažím se dělat všechno pro to, aby byla i přínosná. Zlomové momenty pro vlastní sezonu tu ale byly. V půlce prosince mému trenérovi Radku Votavovi praskla achillovka - tenhle okamžik celý přesun do Dánska odstartoval. Hledali jsme pro mě dočasné působiště a z dostupných možností nakonec vznikl letos v lednu měsíční pobyt v Dánsku.

Tamní prostředí mě oslovilo natolik, že jsem si chtěl vyzkoušet jít tam na nějakou dobu trénovat nastálo. Radek mě v tom podpořil, a tak jsme během čtrnácti dnů dali dohromady plán, jak celý ´projekt´ zajistit.

Od poloviny února jsem se tedy připravoval jenom tam. V zemi, kde se hraje nejlepší badminton v celé Evropě. Druhým zlomovým okamžikem, který naštěstí přišel až s koncem sezony, byla artroskopická operace pravého kolene, kterou jsem na konci května musel podstoupit.“

Můžete po tak relativně krátkém pobytu v Dánsku říct, zda vás toto prostředí badmintonově někam posunulo? Ať už herně nebo psychicky.

„Aby se takhle velká změna dlouhodobě projevila, abych z tréninku, na který jsem celý život zvyklý, přešel na něco úplně jiného, může to trvat i víc než rok. Kvůli zranění se ta doba možná ještě prodlouží. Cítil jsem se však dobře, učit se nové věci mě baví, zápas od zápasu jsem hrál lépe.

Jeden velký rozdíl jsem ale začal vnímat velmi brzy. Mnohem víc se tam musím spolehnout sám na sebe, než na lidi okolo, kteří mi pomáhají, když jsem doma. Ať už je to trenér, s nímž jsme zvyklí pracovat dost často individuálně, nebo má rodina.

V Dánsku je to jiné. Zatímco doma jsem ze své věkové skupiny jediný, hráčů mého věku je v Dánsku mnohem více. Pokud se chceme prosadit, musí každý makat sám za sebe. V Čechách je to stejné, ale v Dánsku se tahle složka tím počtem lidí kolem mnohem víc zdůrazňuje. A rodina? Ta je přes tisíc kilometrů daleko.“

Nemá právě takové odloučení negativní vliv na vaši psychiku?

„Samozřejmě, vnímám to. Někdy více, jindy méně. Nedá se tomu úplně vyhnout, ale já jsem šel do Dánska kvůli badmintonu. Tento sport se tam dělá na dobré úrovni, a protože je to činnost, v podstatě má práce, která mě baví, tak se tam mám dobře, jsem tam rád.“

V průběhu minulé sezony jste dosáhl několika dobrých výsledků, jiné byly možná i za vaším vlastním očekáváním. Který turnaj se vám povedl nejvíce a který byl ve vašich očích tím nejméně vydařeným?

„Vydařily se domácí soutěže - na mistrovství České republiky jednotlivců, kde jsem skončil třetí, se mi povedlo s pozdějším vítězem sehrát nejlepší zápas celého turnaje. V extralize družstev (hostoval jsem v Benátkách nad Jizerou) jsme obsadili druhé místo.

Z mezinárodních turnajů bych vyzdvihl asi tři. Na mezinárodním šampionátu Slovenska v září jsem vybojoval třetí místo. V lednu na o třídu vyšším turnaji v Estonsku jsem skončil pátý. Radost mi udělala ještě výhra v prvním kole mezinárodního mistrovství Norska. Z těchto tří to byl nejvýše bodovaný turnaj a já na něm porazil nejlepšího hráče ze zámoří - vítěze Panamerických her.

Nejméně vydařené akce byly dvě. Ta první v prosinci v Turecku, kde se zranil Radek, druhá v květnu ve Španělsku, kde se potvrdilo, že na operaci s kolenem musím i já, i když z herního pohledu to nejhorší turnaj nebyl. Co se hry týče, nejslabší výkon jsem podal asi na konci dubna v Portugalsku - na své narozeniny.“ (směje se)

Na některých mezinárodních kláních jste sehrál v prvním kole zápasy, po kterých jste se musel s účinkováním na turnaji rozloučit. Není pro vás demotivující, když přicestujete po náročném tréninku do zahraničí, kde si zahrajete jen několik minut jediný zápas, a poté se vracíte zase zpět do Dánska?

„Když se vyhrává, je to vždycky lepší. Konkurence je ale opravdu velká, navíc teď začalo období olympijské kvalifikace, kdy jsou turnaje opravdu silně obsazené, více než jindy. Individuální soutěže nejsou jedinými turnaji, na kterých hraji. Jsou zde i ligové soutěže, kde jsem měl bilanci o poznání příznivější. Lehké to opravdu není. Pokud ale vnímám ve své hře určitý posun a zlepšení, dá se to vydržet. Když se nedaří ani v tomto směru, může to být hodně nepříjemné. Pokud bych si však tyhle myšlenky připouštěl, byla by to cesta do ´pekel´. Takže je snazší to překonat.“

Když jsme se před olympiádou v Pekingu společně bavili o tom, zda budete mít ambice zúčastnit se londýnských her, potvrdil jste, že pro to uděláte maximum. Jak daleko je v současné době účast na příštích olympijských hrách?

„Na světovém žebříčku jsem dlouhodobě druhým nebo třetím nejlepším Čechem. Právo účasti bude mít jen ten nejlepší z nás. Kvalifikace je v plném proudu a já jsem v současnosti zraněný. Hlavní priorita a cíl přípravy to tedy není.“

Jak vážné je vaše současné zranění, oproti tomu, které jste utrpěl před dvěma roky?

„V podstatě přesně dva roky od té první mě nyní potkala druhá operace kolene. Zatímco poprvé mi byl odstraňován defekt na kosti uvnitř kolenního kloubu, teď šlo o ´pouhý´ zásah na menisku. Doba léčení nyní bude o poznání kratší než tenkrát. Moc se mi ulevilo, když jsem se od MUDr. Marcela Staši, který mě v Berouně operoval, dozvěděl, že se o nic vážnějšího nejedná.“

Máte již jasno, jaká bude vaše nejbližší badmintonová budoucnost? Jak dlouho hodláte v Dánsku trénovat?

„Do tří týdnů bych se mohl vrátit zpátky do Odense. Pokud budu zdravý, měl bych v Dánsku vydržet nejméně celou příští sezonu. V Odense Badminton Klubu, mém místním působišti, už mám domluvené angažmá.“

Dokážete si už teď stanovit reálné ambice pro další sezonu?

„Budu se snažit o upevnění své pozice v rámci hráčů z České republiky ve světovém žebříčku a přiblížit se první stovce. Nyní jsem na 135. místě. Výzva je i právě ve zmíněném působení v prvním družstvu klubu z Odense. Nicméně vzhledem k tomu, v jaké situaci se nyní nacházím, je mi jasné, že mě nečeká nic lehkého.“

Jak bude probíhat spolupráce s vaším trenérem Radkem Votavou? Budete spolu stále v kontaktu i v další sezoně?

„Jsem moc rád, že mi Radek pomáhá i nadále. Společně plánujeme turnajový program, Radek se za mnou byl v Dánsku již zhruba na deset dní podívat. Určitě se nám podaří společně se zúčastnit i některých turnajů v příští sezoně. Hodně spolu řešíme i mé zázemí. Sháníme nové partnery, udržujeme kontakt s těmi stávajícími.

Často se po telefonu nebo přes internet bavíme o tom, jak tréninky probíhají a co si mám při nich hlídat. Vážím si toho. Na oplátku se trochu snažím pomáhat s přípravou dětí doma v Českém Krumlově. Když je teď nějaká volná chvilka, našla se skupinka těch nejzapálenějších, kterým se snažím ukazovat nějaké zlepšováky z Dánska.“

Umíte posoudit, jaký rozdíl je mezi vaším mateřským oddílem z Českého Krumlova a badmintonovým klubem v Dánsku?

„Jsem přesvědčen, že českokrumlovský badmintonový klub je v rámci České republiky absolutně špičkovým sportovním oddílem. Dětem se dostává mnoho informací o tomto sportu, a pokud se pro něj rozhodnou, mají šanci díky vytrvalé práci Radka Votavy a Karla Kotyzy dojít u nás až na samotný vrchol a přinejmenším nakouknout do badmintonu mezinárodního. Koneckonců já sám jsem toho důkazem.

Nicméně Dánsko a i jiné evropské země mají výhodu a náskok v tradici tohoto sportu. Zatímco u nás vznikly první badmintonové sportovní kluby v polovině padesátých let, v Dánsku to bylo již o třicet let dříve, a navíc badminton je tam po fotbalu a házené třetí nejpopulárnější. Za šanci jít trénovat do Dánska vděčím právě svému mateřskému klubu a všemu, co mě Radek i jiní trenéři naučili.

Zároveň bych se tam nikdy nedostal bez zázemí, které mi má rodina, stále také můj mateřský klub a sponzoři, partneři, známí a kamarádi vytvářejí. Patří jim velký dík. Občas se mě lidé ptají, jak se živím. Samotné hraní by na to nestačilo, ale právě díky pomoci lidí kolem mne se dá vyjít.“

Dá se tedy říct, že bez správných kontaktů na lidi, kteří jsou ochotni vám pomoci, by to všechno bylo nemožné…

„Už podruhé během krátké doby si uvědomuji, že zdraví je opravdu moc důležité, a sport, stejně jako jiné věci, bez něj dělat prostě nejde. Měl jsem velké štěstí, že se nám přes pana Bohumila Dufka, shodou okolností jednoho z mých i klubových partnerů, podařilo dostat k dobrému chirurgovi, a to v podstatě okamžitě.

V pátek jsme začali shánět pomoc, v úterý jsem jel z Dánska zpět domů, ve středu mě čekala předoperační vyšetření a ve čtvrtek jsem už byl po operaci - za pouhý týden bylo všechno vyřízené. Navíc jsem se díky MUDr. Stašovi dostal do následné péče fyzioterapeutů v nemocnici v Praze - Motole, na kliniku docenta Koláře. V tomto směru mi moc pomáhá i Dukla Praha.

To obojí je v naší zemi absolutní špička, co se fyzioterapie týče, a já si jejich pomoci opravdu vážím. Díky této operaci se setkávám s lidmi, kteří jsou podobně jako já špičkou ve svém oboru u nás.“