Po čtyřech náročných týdnech v českobudějovické nemocnici, po dvou operacích krční páteře a týdnu na rehabilitaci, odešla zraněná jihočeská triatlonistka Petra Krejčová domů.
Po svých. „Převezli mne z nemocnice," upřesňuje. „Proběhla poslední kontrola, rentgen na neurochirurgii, všechno dopadlo dobře."
Závodnice týmu TriSK ČB spadla na kole  na konci června při závodě v Holubově…
Aktuálně se léčí doma. „Osm týdnů budu mít tvrdý límec, popocházím na záchod." Na kontrolu se vypraví  k doktoru Bombicovi. „Zachránil mě. Ještě jsem ho od první operace neviděla, byl na dovolené, pak já na rehabilitaci."
Petra na lůžku neustále přemýšlí, jak lékařům poděkovat. Vzkaz posílá prostřednictvím Deníku: „Jsem doktorovi Bombicovi nesmírně vděčná, chtěla bych ale moc poděkovat celému týmu lékařů na ARO na neurochirurgii, kde se o mne starali, pak na traumačce a nakonec na rehabilitaci  fyzioterapeutce Štěpánce a doktorce Peštové."
Zdravotní stav se zlepšil natolik, že Jihočeška může směle konstatovat: „Cítím se dobře, doma se o mne stará manžel. Jsem ráda, že už si sama dojdu na záchod, sama se umyju." Radost má i ze zdánlivých maličkostí.
Na triatlonových tratích v ČR, především na těch delších,  patřila jasně k nejlepším. Její výkonnost postupně a  viditelně narůstala…
„Jedna vteřina mi změnila cíle a plány, ale jsem ráda, že jsem tu, že se hýbu."
Odborníci, a nejen ti, předpovídají, že pacientka se musí do běžného života vracet pomalu. Opatrně. „Léčba potrvá asi ještě dlouho. Už se těším, až půjdu ven, až vyrazím do Viva fitness, kde pracuju, nebo si zajdu na slalomový kanál v Českém Vrbném, kde trénuje můj manžel staršího syna Jakuba. Letos jsem přišla o všechny jeho závody. Mrzí mě, že ho nevidím na závodech, ale fandím mu z postele."
Na nemocniční personál sice pěje ódy, ale doma je prostě doma. „Doma je sranda, s klukama se pořád smějeme, Matěj, tomu je dva a půl roku,  pořád povídá, když si hraje, tak si lehnu na postel do pokojíčku, pozoruju ho."
V jednom okamžiku se jí obrátily životní hodnoty naruby. „Jsem moc ráda, že se na Matěje můžu vůbec dívat, těším se, že si s ním budu moci později hrát."
Dvouapůlletý rošťák nechápe, proč se maminka pohybuje jen s největší opatrností. „Několikrát denně se  ptá: Mami, máš ještě auva? Mami, proč ležíš?"
Je logické, že myšlenky tu a tam zalétnou také ke kamarádům na triatlonové tratě. „Pan doktor říkal, že závodit už nebudu, ale příští rok na jaře prý můžu začít rekreačně sportovat. Nejspíš si osobák na ironmana už nezlepším(9:38 – pozn. red.). Škoda. Jedna zatáčka mi změnila život. Ale dopadlo to dobře, měla jsem velké štěstí. Děkuju všem, kteří mi fandili a drželi palce."