Alex s Arturem přiváli do města vlnu pouličního umění

Kdo vlastně jste a jak jste se do Krumlova dostali?

Alex: V Českém Krumlově jsem přibližně rok. Většinu života jsem prožila v Itálii, kam odešli moji rodiče. V Itálii jsem vystudovala Akademii v Miláně, malbu.

Artur: Já jsem se dostal do Krumlova jako spousta jiných lidí, začal jsem tady studovat na SUPŠ sv. Anežky. Nejprve obor kamenosochařství, pak užitá fotografie a média.

Od jara si můžeme na krumlovských ulicích, nárožích i odpadkových koších všimnout veselých a hravých lepeninek vašeho originálního street artu. Jak to vůbec celé začalo? Proč zrovna street art? Jaký používáte materiál na vaše dílka?

Alex: Přišlo nám, že to město něco takového potřebuje.

Artur: Krumlov dnes těží z práce, jež byla vytvořena před dávnými časy jinými lidmi. Myslím, že by se město nemělo uzavírat a neustále růst jenom ekonomicky, ale především kulturně. Aby sami lidé zasahovali do života v něm, ne jen pro peníze, ale pro to, aby i naši vnukové měli z čeho těžit. Lidé by tu měli mít pocit, že jsou tu doma a ne jen na návštěvě u někoho v bytě.

Alex: Město bylo pro nás trochu slepé, proto jsme začali lepit nejdřív papírové oči. A taky jsme si vždycky chtěli trochu zpříjemnit procházku něčím tvůrčím.

Jak si vybíráte místa pro svůj street art?

Artur: Čím jsou chladnější, strohejší, tím víc nás přitahují k nějakému zásahu. Dozdobení.

Alex: Některá místa nás sama inspirují. Když jsme lepily na zeď lodičky, opadaná omítka vypadala jako vlny.

Artur: Důležité je dodat, že od začátku se snažíme k naší práci přistupovat tak, aby jsme nebyli “agresivní”.Na spoustu věcí jsme volili proto recyklovatelné materiály, málokdy jsme používali spreje či barvu.Většinou to byl papír a vodou ředitelné tapetové lepidlo, jež se dá lehce odstranit. Snažili jsme se co nejvíce vyvarovat jakýchkoli surových či nezměnitelných zásahů do objektů. Bylo jen pár případů, kdy jsme barvu použili, třeba na elektrických skříňkách, kde byly k bleskům přimalovány bouřkové mraky. To pobavilo některé lidi natolik, že si je u nás i objednali na své domy. Také jsme vybírali místa, co nejsou přímo na očích.

Alex: Jestli my zasahujeme někam, kde se nám to nelíbí, chtěli jsme dát šanci ostatním, ať mají možnost naše věci sundat, pokud se to zase nelíbí jim. Nevybíráme si domy s novou fasádou za spousty peněz, kde by majitel rozhodně radost neměl. A to je opak toho, co chceme.

A street art celkově?

Alex: Jsem ráda, že něco takového je, a to spíš celkově, než že by se mi nutně líbily jednotlivé kusy.

Artur: Je to jako s ohněm, je to dobrý sluha, ale špatný pán. Je dobré se svobodně vyjádřit, ale ne za cenu omezení svobody někoho jiného.

Ale vy jste nepřinesli do města jen novou formu street artu, ale začali jste s unikátním projektem Ukradené Galerie. Jak to všechno začalo?

Alex: Na Plešivec jsme každý den chodili nakupovat. Časem jsme si všimli staré a nepoužívané nástěnky. A když po několika měsících byla pořád prázdná, uřízli jsme zámek a udělali první výstavu.

Vernisáž děláte každou neděli o půlnoci. Proč proboha tak krutý čas?

Alex: Ten den, kdy jsme uřízli zámek, byla zrovna neděle a půlnoc. Cestou k nástěnce jsme potkali pár známých a pozvali je, at' za chvilku přijdou na výstavu. Odstranili jsme zámek, otevřeli láhev vína a vystavili první “dílo”. Byla tam dobrá atmosféra a domluvili jsme se na další týden i na názvu – Ukradená Galerie. Od té doby byly vernisáže v pravidelném intervalu a lidí přibývalo.V létě nás na Plešivci podporoval Kuba od Krumloše, který zavíral na každou výstavu hospodu a přicházel se zástupem hostů. Sám taky vystavoval.

Artur: Rozjezd celé akce byl velice nečekaný, vůbec nás nenapadlo, že by mohlo začít chodit v neděli o půlnoci tolik lidí k supermarketu pod sídlištěm.

Alex: Ze začátku to byla legrace, zkouška, jestli vůbec někdo přijde.

Jaký je rekord, co se týče počtu účastníků vůbec? A kdo na vernisáže chodí?

Artur: Asi nejvíc kolem stovky, to bylo v létě. Teď v zimě chodí pravidelně kolem šedesáti. Spektrum lidí je opravdu různorodé, jde napříč věkem, povoláním i vzdáleností. Navštěvuje nás pravidelně třeba pán, co dojíždí každou neděli z Prachatic. Nezačínáme žádnou výstavu, dokud On nepřijde. Bude vystavovat 5. prosince.

S Ukradenou Galerií jste tedy začali pod sídlištěm na Plešivci, kde jste po dvaceti týdnech skončili. Proč?

Alex: Napřed se nám doneslo, že nástěnka má být využita k reklamním účelům.

Pak jsme jednou našli za sklem zastrčený papír, kde se psalo, že máme vyklidit prostor, aby mohl byt předán právoplatným uživatelům. Nebyl podepsaný, takže nevíme ani od koho byl. Tak jsme udělali ještě výstavu a nástěnku nechali odemčenou. Po třech měsících však zůstala tak, jak jsme ji tam nechali. Asi o ně právoplatní uživatelé nejeví zájem.

Artur: Přes Českokrumlovský rozvojový fond nám byl poskytnut v Hradební ulici (v domě bývalé prádelny) prostor, v němž jsme uspořádali naši první retrospektivní výstavu. Zvenčí tohoto domu jsme také nainstalovali dvě nové nástěnky a tím přestěhovali UKG blíže k centru města. Prostor bývalé prádelny je unikátním výstavním místem, které se dá (a také nyní využívá) k multikulturním akcím. Tento prostor máme k dispozici do ledna roku 2011.

Alex: Návštěvníci aktivně zasahují do průběhu večera. Byli zde různé koncerty, divadla, performance, výstavy lidí z celé Evropy atd. Místnost v Hradební ulici je k takovému využití ideální.

Vybíráte vstupné?

Artur: Ne. Vše je zadarmo, děláme to pro radost. Jen na elektriku v Hradební vybíráme dobrovolné příspěvky.

Myslíte, že jestli ten nezpoplatněný pronájem budovy v Hradební skončí, skončí taky Ukradená galerie?

Artur: Ne, nástěnky přestěhujeme někam jinam. Myšlenka UKG by neměla být závislá na konkretním místě.

Alex: Ukradená galerie už jednou stěhování přežila, lidé si ji najdou.

Máte problémy se spoluobčany? Vadíte někomu?

Artur: Policie se na našich akcích zastavila asi třikrát, nikdy však nebyl žádný problém. Bylo nejspíš zřejmé, že se nic zlého neděje a že lidi se baví klidně.

Alex: Schází se tam studenti, umělci, cizinci, kolemjdoucí, lidé, co tam chodí pravidelně. Nikdy nebyl žádný problém. Dvakrát se stalo, že někdo přes týden vitrínky rozbil a vykradl. To bylo smutné, ale opravili jsme je a pokračovali. Jednou na dušičky nám vykradli z nástěnky rakvičky, co byli součástí výstavy Stáni Konvalinkové. Snad někdo měl takový hlad...

Ukradená galerie v Krumlově ale už není jedinou. Už jste se rozšířili i do jiných měst. Do kterých?

Artur: Jedna Ukradenà galerie je v Linzi, je to malá nástěnka na Klosterstrasse 3. Vernisáže jsou zatím v sobotu. Nedávno jsme začali novou v Praze, s přáteli, co zrovna založili sdružení pro zkulturněni Modřan. Vypadá to, že tam je nejlepší terén. Obuli se do toho s velkou energií. Taky tam byli opuštěné a rozmlácené nástěnky před samoobsluhou, co je evidentně dlouho zavřená. Vyčistili je a opravili, vernisáže se konají každý čtvrtek.

Alex: Líbilo by se nám, kdyby jednotlivé galerie mezi sebou komunikovaly a vyměňovaly svá díla. Aby ten, kdo vystavuje v Krumlově, měl šanci vystavovat i v jiných městech nebo zemích a naopak. Každé z míst by tak mělo různorodé i mezinárodní výstavy.

Jak si vlastně vybíráte vystavující?

Artur: Často se lidé nabídnou poté, co některou vernisáž zažili. Nebo sami oslovujeme výtvarníky.

Už jste někoho odmítli?

Artur: Spíš si dokážu představit, co bych tam nechtěl: něco politického, rasistického nebo reklamu. Chceme to uchovat ve výtvarné rovině.

Alex: Většina těch, co jsou ochotni se do takového projektu zapojit, chápou, co se tam hodí.

Vaše pověst se rozšiřuje nejlepší reklamou tzv. virálním marketingem, reklamou z úst do úst. Jaká setkání vás překvapila?

Artur: Jednu neděli jsme na facebook (jako každý týden) napsali pozvánku na vernisáž. Odpověděl nám neznámý člověk z Banské Štiavnice: “Už jedeme, těšíme se, skleničky na víno máme s sebou.“ Doslechl se o UKG na Slovensku od své kamarádky, co byla na vystavě tři týdny předtím.

Jinak jste teď momentálně se svým uměleckým počinem v New Yorku. O co jde?

Artur: Na základě výstavy, co jsme měli v Mnichově, jsme byli pozváni na tři výstavy. První se koná v New Yorku, druhá v Paříži a třetí v Miláně.

Na závěr vám bych vám chtěla poděkovat za ty neuvěřitelně přátelské neděle, na kterých už jsem si vybudovala závislost. A myslím, že nejen nejen já. Je to unikátní setkání třetího druhu, kdy spolu lidé tráví čas tvůrčím a hlavně hravým způsobem. Řekla bych, že Krumlováky na té ulici sbližujete.