Mnich, který žije v klášteře Kowang v odlehlém údolí Spiti v severoindickém Himálaji, zavítal do Česka v rámci festivalu Pro Tibet.

Frymburk ho pořádalo víkendu již potřetí a protože mívá dobrou návštěvnost, nabídla Frymburským organizace Most, která festival pořádá celorepublikově, návštěvu mnicha Pemy Samdupa. „Měl jsem obrovskou radost,“ svěřil se za organizátory Jan Račák. „Vydal se k nám poté, co v Národní galerii ukazoval obřad tvorby Mandaly. Cestou jsme se zastavili v Českém Krumlově, kde přednášel v pátek. Což bylo také zajímavé, protože Pema se zabývá kromě jiného ženským mnišským hnutím a my byli v ženském klášteře klarisek.“

věl v sobotu ve frymburském muzeu o životě v klášteře a projektu stavby kláštera pro budhistické mnišky. Pema Samdup obývá klášter, který je nejvýše položeným klášterem v Himalájích, kam až se dá dojet autem. Stojí ve výšce 4,5 tisíce metrů nad mořem.

„Takže bylo hezké, když jsme ho vzali na výlet k nám na Martu a zapsal se do naší knihy výstupů,“ líčil Jan Račák. „Říkal, že je to docela dobrý nápad a že u jejich kláštera také mají kopec, na který chodí návštěvníci, tak by tam podobnou knihu také mohli zřídit.“

Pema Samdup přišel do kláštera jako malý chlapec. Jeho matka zemřela a otec ho podle místních zvyklostí dal do kláštera. Tam měl kromě stravování a střechy nad hlavou zajištěné i vzdělání.

„Zlobil jsem, často jsem utíkal a byl jsem za to tvrdě trestán,“ vyprávěl Pema Samdup. „Přesto mám svého učitele rád, neboť trest sledoval dobrý úmysl. Jsem rád, že ze mě holí vyklepal trudnomyslnost. Díky tomu jsem neskončil u podřadných prací, jsem nyní svobodný, mám neuvěřitelné možnosti, mohu cestovat a mohu pomáhat ostatním. Jsem mu za to nesmírně vděčný.“

Ostatně, to bylo to, co jej u Evropanů překvapilo. Výchova dětí. „Rodiče jsou na své děti velmi laskaví a hodní, zatímco v naší komunitě zlobivé děti dostanou jednoduše výprask,“ říkal. „Přesto děti vzhlížejí ke svým rodičům s obrovskou úctou, protože vědí, že je to pro jejich dobro. Až do konce života si svých rodičů nesmírně považují.“ Zatímco u nás dokonce někde rodiče ani dětem dát výprask nemohou, jinak by měli problémy se sociálními úřady. Pemovi také neuniklo, že lidé v naší společnosti trpí nedostatkem času.

Mnich ze Spiti má jedno nesplněné přání. „Pema by velmi rád spatřil zelenou trávu,“ dodal Jan Račák. „Když šel na Martu, a hleděl na tu zrzavou trávu, s vážnou tváří se ptal: V létě je to zelený? To musí být hezký, to bych chtěl někdy vidět.“