Do Krumlova přivedl zcestovalou Moravanku Američan

Český Krumlov, kam ji před téměř třinácti lety poprvé přivezl její americký přítel, ale považuje za svůj domov.

Se Samem Stonem, jenž Blanku Kolkovou v dnešní Štafetě zpovídal, se tato manažerka místního hostelu seznámila v roce 2000. Shodou okolností hned první týden, který Sam se svou rodinou trávil v Krumlově.

Prosím popiš mi svůj život předtím, než ses přestěhovala do Českého Krumlova. Hledala jsi nové místo k životu?

Narodila jsem se v Hranicích na Moravě a do svých devatenácti let bydlela s rodiči v půvabné lázeňské vesničce Teplice nad Bečvou. Pak jsem strávila rok nezodpovědnými pokusy o studium na vysoké škole v Brně, které nevyšly (díky bohu, jinak by ze mě asi byla učitelka, což není jen práce, ale poslání, na které jsem podle mě nikdy neměla) a po svém útěku z těch nepříliš lidských a sektářských přednáškových sálů jsem probádávala svět. Většinou v hávech servírky či barmanky, což byla vysoká škola mého života par excellence.

Svou pouť jsem začala v Českém ráji a přes Londýn se dostala do matičky Prahy, která mě pohltila na celé tři roky. Jenže jsem „country girl“, uspěchaná města s umělými a až mrtvolně anonymními tvářemi v MHD a pokroucené, zasmogované stromky rostoucí mezi škvírami v asfaltu mě příliš nerajcovaly. Potřebovala jsem pod širé nebe, mezi stromy, někam, kde se dá kdykoli lehnout si do trávy. A potřebovala jsem být někde, kde se s tisíci lidmi jen letmo nemíjím, kde ale s desítkami lidí doopravdy jsem.

Jak jsi objevila Český Krumlov? Slyšela jsi o tomto městě dřív, než jsi sem dojela?

O Krumlově jsem se dozvěděla den předtím, než jsem sem jela, ale správně jsem aspoň odhadovala, že je tohle město někde v jižních Čechách. Bylo to 13. 3. 1998, kdy mě sem na výlet z Prahy dovezl můj tehdejší americký přítel. Ano, Krumlov mi musel ukázat Američan.

Proč se pro tebe stal Krumlov unikátnějším místem než ta, kde jsi žila předtím?

Byla to láska na první pohled. Nenadálá a naprostá jistota, že tohle je „to místo“. A taky do mě táta celý dětství cpal, že severní Moravu miluje, protože je to jeho domov, ale nejkrásnějším místem u nás jsou jižní Čechy, kde byl koncem padesátých let na vojně. Putujeme za krásou. A putujeme v kruzích.

Bylo těžké se spřátelit s místními, když ses sem přistěhovala?

Ano, můj první krumlovský přítel zřejmě pomlátil ve školce bačkůrky půlku města. A ta půlka mu to ne a ne odpustit. A já si dost dlouhou dobu připadala hozena do stejného pytle s „bačkůrko-násilníky“. No, a nebudeme si namlouvat, že maloměstské soudy a předsudky nebývají i kruté.

Můžeš mi dát příklad situace nebo období, kdy jsi cítila, že to není to nejlepší místo, kam se dá přestěhovat? A co tě naopak přimělo myslet si, že je to tvůj domov?

Já jsem tak nějak vždycky cítila, že tohle je to pravé místo. Jen asi po půl roce jsem kapánek zaváhala nad svým rozhodnutím tady žít a jela pracovat na pár měsíců na Expo 2000 do Hannoveru, abych se na svoje bytí v Krumlově podívala s odstupem. A už první večer po příjezdu jsem jedné Kolumbijce, která se mnou pracovala, odpověděla na otázku, odkud že to jsem, zcela automaticky, že z Českého Krumlova. Zahřálo mě to u srdce.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem zřejmě našla něco, čemu se říká „doma“. Vtipné bylo, že tahle dívenka za mnou po pár dnech přišla s výstřižkem z novin s fotkou města v České republice, které chtěla navštívit. Ten článek nosila v peněžence už nějaký pátek. A já se začala chechtat, neboť na tom obrázku byl krumlovský zámek. Náhody neexistují.

Český Krumlov je malé město. Jaké jsou podle tebe kladné a jaké záporné stránky žití v malé komunitě?

Plusem je, že i když žiji v centru města, můžu být kdykoli se psem Oskarem do deseti minut v lese za zámeckou zahradou. A samozřejmě je obrovským plusem blízkost k lidem. Všechny „ty své lidičky“ mám po ruce. Jsem jimi obklopena, všichni mí blízcí, lidičky, co miluji, jsou na dotek. A já mám pocit, že nejsme sami utopeni ve světě, co si jen necháváme někým jiným utvářet, ale že jsme „spolusebou“.

A že tady vytváříme svůj život a svět takový, jaký doopravdy chceme.A negativa? Nenapadá mě snad jediné, které by se však dalo přirovnat k jakémukoli jinému místu. Místní se občas přespříliš drží naučených hodnot, kterým navíc ani sami nevěří, a bojí se a apriori odmítají vše, co je nové. Ale to v žádném případě není nezměnitelná konstanta.

Má Český Krumlov i své temné stránky?

Ano. Ostatně jako každé místo. Ale jako všude máme volbu dívat se na věci a na život ne z těch stinných stránek, ale z těch světlých. Jsem optimista, co brojí proti skepsi a cynismu. Míním si život, ten největší dar, prožít, ne promrhat. A to, co není na tomhle místě vysloveně dobré, je aspoň užitečné, učí nás to vybírat si neustále ty lepší cesty.

Setkáváš se v Krumlově s něčím podobným jako je sexismus, rasismus nebo homofobie?

Co to je? To budou „nějaké ty mezilidské manipulační blbiny“, což? Těm já v životě naštěstí nevěnuji moc času.

Díky své práci jsi za svoji působnost v Krumlově potkala spoustu baťůžkářů. Jak se ti dnešní liší od těch před deseti lety?

Co se lidstva týče, věřím v knoflíkáře. Každý z nás je něčím zajímavý, vtipný, na něco talentovaný a vcelku to vytváří různobarevnou a veselou mozaiku. Řekla bych, že těch zajímavých potkávám čím dál víc, ale možná je to spíš tím, že jen já sama jsem víc vnímavější k ostatním, než jsem byla. Takže ano, baťůžkáři jsou jiní, každý z nich je svým vlastním unikátním a neustále se měnícím vesmírem. Kus od kusu. Přesně jako my, místní.

Jak se změnili místní lidé od té doby, co jsi sem dojela?

Jsou mi bližší všemi těmi strastmi, ale hlavně tou hromadou srandiček a radůstek, co jsme spolu za celý ty roky prožili. A řekla bych, že se všichni měníme, což je naše jediná jistota, díky bohu za ni. A že se všichni, tu rychleji, tu pomaleji, měníme k lepšímu. Věřím, že jsou lidé zdokonalitelní, protože tento proces vidím na svých nejbližších. Věřím, že všichni chceme totéž, protože to cítím.

Co by jsi změnila na Českém Krumlově?

Raději bych položila otázku obráceně: co by tak Český Krumlov změnil na mně? Na nás? Myslím, že by chtěl, abych se o toto místo víc starala, vzala na sebe konečně víc osobní zodpovědnosti za místo, za krajinu, kde žiji. Abych se postarala o to, aby se nepokácely stromy na náplavce, vzhledem k tomu, že už jsem ve věku, kdy jsou pro mě stromy něco jako blízcí příbuzní.

Postarala bych se, aby se na předměstích nestavělo nesmyslné množství nákupních center hyzdících krajinu, aby centrum bylo místo živé a aby mi domy v centru každou zimu nebrečely na rameni, že jsou prázdné, nevědouc proč. Postarala bych se, aby se v takto malebných ulicích neprodíraly jen fotící zástupy turistů, ale aby se v ulicích zpívalo a hrálo a žilo, aby toto město nebylo jen neživoucí, neosobní továrnou na peníze, jen skvostnou, nablýskanou kulisou. Aby to nebylo jen krásné, ale smutné království.

Kdyby ti byla nabídnuta funkce starostky, vzala by jsi to?

Ha ha, myslím, že má osobní zodpovědnost ještě nedozrála natolik, abych k tomu za prvé sebrala odvahu a za druhé se toho ještě musím moc a moc učit. A mimochodem, ty si dovedeš představit starostku s takovým second-handovým šatníkem, jako mám já?

Prosím doplň tuto větu: Ta nejlepší věc na komunismu byla...

Nejdřív mě napadlo dopsat: „...že jsem byla tehdy dítě.“ Ale ani s tím nemohu souhlasit, protože jsem byla dítě, kterému rodiče nemohli říct: „Snaž se hlavně být v životě šťastná, důvěřuj v dobro v lidech, ničeho se neboj a veškeré volby konej se svým nejlepším vědomím a svědomím.“ Takže je velice dobře, že toto období, kdy žádné možnosti volby nebyly, je už za námi, že teď mají všichni rodiče, přesně jako to děláš ty, Same s Crystal, možnost své děti vést prvními krůčky v radosti a lásce ke světu, bez strachu, bez soudů a předsudků a zároveň se od nich učit jen to dobré.

V rámci indiánského motta: „Tuto zemi jsme nezdědili od našich předků. Tuto zemi jsme si půjčili od našich dětí.“ Takže jestli jsme Krumlov nezdědili od předků, měli bychom se k tomuto přechodně zapůjčenému místu chovat tak, aby se v něm všem budoucím dětem líbilo, ale ne tak neosobně jako v Disneylandu. Toto místo má bezesporu unikátní kouzlo, které naše generace buď může zaizolovat a zakonzervovat a pak vystavovat jako ve výloze luxusního obchodu, anebo může předat Krumlov dětem příštím jako místo živoucí, laskavé, veselé a vstřícné. Jako ten pravý a nejlepší domov.