Byla to výzva, všichni bájili, jak nosí domů košíky hřibů

 Vzápětí přišel snímek dalšího kotrče a z různých stran mě stíhají zprávy a zkazky o košících plných hřibů vyvedených tak, že by si zasloužily vystavit do vitríny, kdyby tam vydržely.
„Zní to náramně, tak hurá do lesa," řekla jsem si a vyrazila 
z redakce prověřit, jak „rostou", na vlastní kůži.

Pravda, úterek nebyl na houbaření zrovna ideální, vzhledem k tomu, že houbaři lesy 
o víkendu nejspíš vymetli, ale uvidíme. V noci znovu vydatně zalilo, tak houby se přece musejí drát ven  jako divé.

Holínky jsou základ, po nočním dešti je všude plno vody, košík, nožík – mám speciální se štětečkem na čistění hub – klobouk a jde se. Prověřím svá místa v lesích pod vrchem Kohout za Besednicí.

Je ráno, počasí na houby přímo ideální, tedy ani horko, ani zima. Stoupám loukou k lesu, obklopena jemnými vůněmi mokré země, trávy, bylinek 
a lesa dýchajícího vlhkostí.  Mířím na svůj okruh. Tradičně nejprve na liškové místo. Jednak proto, že je lepší, když dno košíku nejprve pokryje lišková droboť, na níž pak kladu jiné druhy hub. Za druhé proto, že lišky jsou jistota a člověk pak nemá takový pocit beznaděje, když  o jinou houbu ne a ne zakopnout.

Nořím se do křovin prošpikovaných břízami. Obklopilo mě šero porostu a já se měním 
v něco mezi indiánem a lovcem ve střehu. Opatrně našlapuji. To je místečko, které dlouho patřilo jenom mně. Nikdo 
o něm nevěděl, tak lišky pěkně čekaly pouze na mě a mezitím se utěšeně  množily a rostly. Dávala jsem si pozor, abych do porostu vklouzla vždy tak, aby nevznikl ani sebemenší náznak cestičky. Jenomže pak přišel dobytek. Farmář zvířatům na pastvě umožnil i vstup do okrajů lesa. Krávy prošly nejedním mým houbařským tajným místem jako tank, otevřely ho ze všech stran a pak už moje lištičky slídivým zrakům lovců hub neunikly.

„No, jo. Dneska je tu taky vybráno. Řádila mi tu škodná," povzdychla jsem si, když jsem na první pohled spatřila odřezky žlutých nožek a v hnědě tlejícím lupení jenom sem tam hebkou žlutou hlavičku.  Dno košíku se nezaplnilo.

„Hm, to to pěkně začíná," říkám si, když si z houští místo pěkného stádečka žlutých kuřátek odnáším snad jenom pět lišek. „Ale ejhle, copak je to támhle na tom stromě?" zaměřuji  zrak na světlou dřevokaznou houbu. „Že by? Že by konečně?" zadoufám, že 
z kmene odumřelého stromu vyrůstá to, co jsem ke své lítosti doposud nacházela jenom v obchodech. Musím houštinu obejít  a téměř po čtyřech se prodírám k tomu úkazu. „No jo, určitě je to hlíva! Vždy jenom slýchám, že ji lze najít v lesích, ale o tom jsem si zatím mohla akorát nechat zdát. Ostatně stejně jako o kotrčích."

Nořím se hlouběji do liškového lesa. Tady to chce trpělivost a hlavně oči na šťopkách. Na zetlelém listí je najde každý snadno, ale schované v jemné zelené dlouhé trávě a mechu už naštěstí lidé spoustu lišek přehlédnou. „A co to máme tady?" shýbám se pro zvláštně  hnědou hřibovitou houbu. Jak ji otočím, nastupuje zklamání. „Aha, to je ta, kterou tu občas nacházím, neznám ji a pro její podivné zbarvení k ní mám velkou nedůvěru. Pod kloboukem je úplně bílá, ale nohu má červenohnědou stejně jako klobouk. Je načase, dát si určit mykologem, s jakou houbou mám tu čest," vkládám plodnici do košíku a po čase ještě další dvě. Od lišek je odděluji papírem, aby mi je snad podivné hřiby ještě neotrávily. Později se dozvídám, že jde o hřib kaštanový, jedlý.

Prima, v dalším úseku lesa se na mě smějí lišky pěkného vzrůstu téměř na každém kroku. Opatrně je vydloubávám 
z lesní půdy tak, abych nepoškodila podhoubí a otvor ještě raději přikrývám, aby peřinka podhoubí pěkně chránila. Lišky ani nečistím, to bych tu byla do večera. V poslední části lesa bylo jasné, že tam už někdo chodil jako slon v porcelánu a udělal mezi hejny lišek naprostou paseku. Ale košík ztěžkl, ze tří čtvrtin se zaplnil. Strávila jsem tu dobře dvě hodiny.

Teď honem do bučiny za houbami s pořádnými klobouky. Nemusí to být zrovna hřiby, ostatně moc si nemaluji, že nějaké najdu. Na hřibech nelpím, mám ráda rozmanitost druhů.

Ještě si zaskočím do mokřady u potoka, zda tu pro mě náhodou nevyrostl nějaký pěkný křemenáč. „Hm, ani náhodou. Ale támhle se něco červená.  To je přesně křemenáčová barva, bude to malý křemenáček! … Fuj! To je jenom odporně vypasený červenohnědý obří slimák obtočený kolem vršku houby, které sežral klobouk."

V bukovém lese plného statných stromů je pěkný rozhled, ale pro hledání je mi to houby platné.   Hledejte v koberci hnědého bukového listí stejně hnědé hřiby!   „Ale vida, syrovinka! Nevelká, ale syrovinka, to bude chuťovka," raduji se, ale její družky nikde. Zastavím se na místě, kde bývají hřiby a prohlížím plochu listí centimetr po centimetru.   „Zase ti vypasení slimáci, kam se na ně hrabou ti hnědí ze zahrádek. No, těch tu je, že oni žerou ty hřiby!"   osvítilo mě poznání a v tom jsem hřiba uviděla. S okousanou hlavou.  Jak jsem k němu přičapla, objevila jsem kolem něho  postupně  další malé hříbečky.   O kus dál mi přibyly  syrovinky. A tím nadílka hub skončila.    Prošla jsem i les borový a kromě holubinek a sluky svraskalé, kde nic tu nic.

V redakci mě uvítala kolegyně:  „Tak co? Mě včera švagr vnutil bramborák plný hub. Na chvíli si odskočil do lesa a našel jich tolik, že je musel rozdávat!"