Kanystry s vodou a cihly, to je náklad pro děti

Dobrodružná cesta Jaroslava Tošnera za tlupami horských goril do Afriky pokračuje třetím dnem.

Cesta za nevšedními zážitky, kterou dobrodruh spojil s návštěvou pětiletého chlapečka jménem Abayisenga Felex z vesnice Mahoho ve Rwandě, jehož Jaroslav Tošner se svou rodinou na dálku adoptoval, začala 25. května loňského roku.

Co při putování na černý kontinent prožil, popisuje sám Jaroslav Tošner ve svém cestovatelském deníku.

Pátek 27. 5. 2011 (pokračování)

Naším cílem je horský prales na severozápadě země u hranic s Ugandou, což obnáší cestu dlouhou asi 130 km. Kromě pár náklaďáků a skupinových taxíků na silnici nepotkáváme v podstatě žádná auta. Zato davy lidí kráčejících po krajnici. Ve Rwandě se totiž v drtivé většině chodí pěšky.

A tak vidím ženy jdoucí na trh a z trhu, nesoucí své náklady výhradně na hlavě, pokud ještě k tomu nesou miminka, tak ty zase výhradně na zádech – prostě obě ruce zásadně volné. Potkáváme děti od 2 let výše, táhnoucí na ramenou palivové dříví na prodej, kanystry s vodou do domácnosti, bambusové tyče, cihly, svazky cukrové třtiny, pytle brambor, obrovské trsy banánů, prostě všechno možné.

Muži zase převážně na kolech vezou šílené náklady, jako například 4 pytle cementu, dva ohromné pyle brambor, 8 svázaných přepravek s pivem nebo 4 až 6 kanystrů z vodou nebo banánovou pálenkou na trh. S ohledem na kopcovitost země se jedná o neuvěřitelné fyzické výkony. V některých městečkách se s naším džípem doslova prodíráme lidmi. Všude plno barev, pestrých šatů ale také poklidu a pohody.

Nikdo nikam nechvátá, plno lidí nám mává. Silnice různé kvality, od dobré asfaltky po kamenitou prašnou cestu. Krajina kolem je úžasná. Nádherné zelené kopce, plno terasovitých políček, kde se pěstují zejména fazole, banány, káva a čaj.

Konečně dorážíme do horské oblasti, kterou je Národní park Volcanoes. Jmenuje se tak proto, že jej tvoří pás vulkanických, tedy sopečných vrcholů, porostlých tropickým pralesem. Největším sopečným vrcholem je Virunga a právě pod ní se nachází cíl mé dnešní cesty, Virunga Lodge, což je soubor osmi bungalovů s dřevěnou restaurací. Dostávám přidělený bungalow (v místním jazyce bandu), který se jmenuje Ruhondo. Z terásky mám nádherný výhled do údolí a na dvě přilehlá jezera s malými ostrůvky.

Sprchou vracím tělo k životu a vyrážím do údolní horské vesničky Mwiko, což obnáší asi tříkilometrový prudký sestup bahnitou cestičkou dolů z kopce. Ihned po příchodu do vesnice zjišťuji, že jsem se vrátil asi o dvě století nazpátek. Hliněné chýše, políčka, občas v ohradě kráva nebo koza. Místní mě zdraví, podávají ruku a mávají. Je to úžasný pocit, sejít se s lidmi ještě nezasaženými, a tím i nezkaženými civilizací. Brzy se ke mně přidávají první děti. Většina z nich chodí do místní základní školy už od čtyř let a dá se s nimi překvapivě komunikovat docela obstojně anglicky.

Všechny se mě dokola ptají, jak se jmenuji, co dělám a samy se mi taky hned představují. Zpočátku jsem obklopen hloučkem asi pěti dětí, jak jdu ale vesničkou, hlouček postupně narůstá, a když přicházím k místní škole, jsem už obklopen solidním davem asi 60 malých obyvatel.

Děvčátka mi ukazují, jak skáčou přes švihadla, vyrobená z vláken banánovníku, a kluci mi ukazují, jak vyrábí ze stejných vláken kopací míč na fotbal. Jeden malý černoušek mi říká, že by moc chtěl hrát fotbal opravdovým míčem, ale ten je prý moc a moc drahý. Nakonec mi ještě celá skupina dětí recituje básničku o krokodýlovi a já mám co dělat, abych se ještě za světla (stmívá se tu už po šesté hodině) vyhrabal zpátky z údolí nahoru a stihnul večeři.

Při té sbírám rozumy pro mou první zítřejší výpravu do pralesa za horskými gorilami od svých spolustolovníků, manželů z USA a Austrálie. Večeřím výbornou rybu z místního jezera v kokosové omáčce a pak už chvátám do postele, protože budíček je v pět ráno. Ale jsem asi moc rozrušený, a tak se mi podaří usnout až kolem jedné hodiny. A to si ještě beru půl prášku na spaní.