Malé děti ve Rwandě zabíjeli mačetami

Dobrodružná cesta Jaroslava Tošnera za tlupami horských goril do Afriky pokračuje už třetím dnem.

Cesta za nevšedními zážitky, kterou dobrodruh spojil s návštěvou pětiletého chlapečka jménem Abayisenga Felex z vesnice Mahoho ve Rwandě, jehož Jaroslav Tošner se svou rodinou na dálku adoptoval, začala 25. května loňského roku.

Co při putování na černý kontinent prožil, popisuje sám Jaroslav Tošner ve svém cestovatelském deníku.

Pátek 27. 5. 2011

Po snídani mne vyzvedává mnou najatý ugandský řidič Tom a ještě než opustíme Kigali, zastavujeme se v památníku genocidy ve Rwandě z roku 1994. Jedná se o první silný zážitek z cesty. Památník na podkladě informačních panelů a videoprojekcí popisuje jednu z nejstrašnějších událostí 20.století. A tak jenom stručně :

Všechno začalo už během německé a belgické kolonizace před mnoha lety. Kolonizátoři kvůli ovládnutí země upřednostnili v postavení ve společnosti národnost Tutsiů. Těch žilo ve Rwandě asi 25 procent a byli to hlavně bohatší pastevci, zatímco další národnost, Hutuové, kterých bylo přes 70 procent, se živila hlavně zemědělstvím. Zbývající procento patřilo národnosti Twa.

Postupem doby obsadili Tutsiové všechny významné posty ve společnosti a stali se v zemi elitou. To se ovšem většinovým Hutuům nelíbilo a na konflikt bylo zaděláno. Celou situaci zhoršili kolonizátoři tím, že začali poukazovat i na fyzickou odlišnost Tutsiů od Hutuů.

První násilnosti Hutuů vůči privilegovaným Tutsiům začaly v roce 1990, jenže jak už to bývá, do čela odporu se postupně dostali extremistické skupiny Hutuů a vše vyvrcholilo doslova genocidou, tedy hromadným vyvražďováním Tutsiů v roce 1994.

Během několika měsíců bylo zavražděno více než milion Tutsiů. Vyvražďováni byli nejen muži, ale zejména ženy a děti, aby menšina Tutsiů vymizela do budoucna úplně. Památník, který jsem navštívil, vydává opravdu otřesné svědectví o téhle době. Nejpůsobivější částí je expozice s fotkami zavražděných dětí, zvláště její závěrečná část, kdy je u dětí ve věku 1 až 6 let uváděno nejen jejich jméno, ale i oblíbená hračka, oblíbené jídlo a nejlepší kamarád, přičemž u všech je pak na závěr uvedeno – rozseknut mačetou. Prostě hrůza.

Součástí památníku jsou i hromadné hroby zavražděných Tutsiů, které jsou hojně navštěvovány příbuznými obětí. I když dnes žijí oba tyto národy pohromadě a v míru, jen těžko může někdo odhadnout, zda je problém opravdu vyřešen. Vždyť dodnes žijí vedle sebe nejen v Kigali, ale i v nejmenších horských vesničkách jako sousedé vrazi a rodiny jejich obětí. Současný režim ale tvrdě potírá rozdělování na Hutuy a Tutsie, všem lidem je zdůrazňováno, že jsou Rwanďany a jakékoliv projevy národnostní nesnášenlivosti jsou trestány až doživotním vězením.

Tak už dost hrůzy a zpět do džípu, kterým vyjíždíme z Kigali.