Před rozbouřenou Polečnicí utíkali oknem

Ještě před deseti lety tu stála restaurace a ubytovna. Konec mezi sportovními nadšenci vyhlášené restaurace čtenářům Deníku připomíná Helena Poláčková, která si v době povodní psala svůj deníček.

Neděle 11. srpna 2002 – Vše jede podle plánu. Přijely děti na soustředění v badmintonu. V 18.15 hodin večeřely. Personál dokončil předávku. Servírka Karla odešla hodinu po půlnoci, před ní kuchař Válek odjel přes Kájov domů. Někde prý byla voda na silnici. Děti s trenérem spaly.

Pondělí 12. srpna 2002 – V 6.30 hodin se chystám do „hospůdky" připravit dětem snídani. V tom mi zvoní mobil. Volá syn František: Valí se na nás voda. Jdu dál, na Chvalšinské řeka, proudy, katastrofa. Voda stoupá, syn odstraňuje mříže z oken a zachraňuje 20 dětí i s trenérem. Odvádí si je Jiří Frendl z badmintonového oddílu. Postupně si pro ně přijeli rodiče.
Krátce nato voda zaplnila restaurační a ubytovací prostory až po okap budovy. Provalila stěny k Vejskrabům, přední stěnu s bar pultem. Odnášela vše, vybavení pokojů, recepce, kuchyně, včetně plných ledniček, zařízení vlastní restaurace. Z parkoviště se stalo jezero, voda odnášela osobní auta. K večeru z poloviny voda opadla, zůstávala spoušť, špína, smutek.

Úterý 13. srpna 2002 – Od rána přicházeli kamarádi a shromažďovali zničené věci na hromadu. Píchů, Vilímek, Kundrát, rodinní příslušníci pracovali do večera.

Středa 14. srpna 2002 – Práce pokračovaly, byly to hodiny únavy, nejistoty, co bude dál.

Pátek 16. srpna 2002 – Přišla pracovníci firmy – šest lidí, pětkrát naložili velký kontejner. S p. Roubíkem perfektní spolupráce. Neúnavně pomáhají nejbližší přátelé.

Sobota 17. srpna 2002 – Humanitární pomoc města – kýble, rukavice, koště, savo. Další firma – čtyři chlapci s malým kontejnerem nakládají zničené věci a odvážejí je.
Neděle 18. srpna 2002 – Přišla k nám pomoc z Moravy, Karel Fiala a Karel Mácha. Prostě přijeli a pomáhali odklízet dílo zkázy.

Na závěr: Trvalo ještě dlouho, než byla spoušť zlikvidována, odstraněno bahno ze vnitřku budovy. Přicházeli novináři, ptali se Františka Poláčka, který měl budovu v nájmu: Co bude dělat dál? Odpovídal: „Nevzdávám to, dám to dohromady."
…Ale pak přišel statik. Výsledek? ZBOURAT: Přijel buldozer a Restaurant na zimáku se šesti pokojíčky, výtečnou kuchyní a společenskou místností před našimi zraky mizel.