Přísloví o kovářově kobyle naplňuje do puntíku
Besednice - Ke kovářské výhni se Ludvík Ferenczi z Besednice dostal vlastně náhodou.
Martin Tröster
Diskutovat (0) 9.2.2010 15:31
Jak sám po mnoha letech praxe říká, náhoda to byla šťastná. Vyučil se opravářem zemědělských strojů a této profesi se věnoval až do chvíle, kdy přišel povolávací rozkaz na vojnu.
„Protože se ale mezitím v zemědělském družstvu snižovaly stavy, když jsem svlékl uniformu, práce už pro mě nebyla,“ zavzpomínal Ludvík Ferenczi. Dlouho se nerozmýšlel a sáhl po nabídce, která přišla z českokrumlovské firmy zabývající se opravou památek.
Od fanky k výhni
„Táta mě sice zrazoval, protože on i můj děda pracovali ve stejném oboru. Vždy říkal, jaká je to dřina. Ale to mě neodradilo a dal jsem se také k zedničině,“ připomněl si svůj vzdor Ludvík Ferenczi.
Fankou či zednickým kladivem se však dlouho neoháněl. Od firmy totiž odešel kovář, a tak přišla záhy další nabídka. „Od černého řemesla jsem byl, a tak jsem si řekl, že nemůžu nic ztratit,“ zdůvodnil po letech svůj souhlas ke změně profese besednický patriot.
Výheň, svářečka i bruska mu záhy přirostly k srdci. Spíše než oheň v rozpálené peci jej začal hřát pocit ze smysluplné práce. Aby také ne, když jejím prostřednictvím vrátil zašlý punc mnoha památkám v kraji.
A pokračuje v tom dodnes – už jako soukromník ve své dílně kousek od besednické návsi. „Co dělám nejčastěji? To je těžké říct. Asi mříže do kostelů, na hrady a zámky,“ zamyslel se Ludvík Ferenczi.
Jeho kovářské reference jsou bohaté – svým umem naposledy přispěl ke zkrášlení kostelů v Rožmitále na Šumavě a Dobré Vodě u Nových Hradů, vytvořil ale i ozdobnou mříž na kašnu ve Světlíku. Jeho práci mohou turisté obdivovat také v novohradském klášteře nebo na hradě v Lipnici.
Rozdíl mezi klasickou a uměleckou kovařinou je prý zásadní – umělečtí kováři totiž musejí pracovat tak, jakoby jejich díla, která dnes zkrášlují hrady a zámky, vznikala právě v době, kdy se tyto historické objekty stavěly.
„Sice používám současné technologie, ale tak, aby to na výsledné práci nebylo vidět,“ zasmál se Ludvík Ferenczi. „Kdybych to dělal úplně postaru, nikdo by to nezaplatil. A také si říkám, že kdyby před několika staletími kováři znali svářečku, určitě by si s její pomocí usnadnili práci i oni.“
Na nedostatek zakázek si umělec stěžovat nemůže. I proto se u něj beze zbytku naplňuje přísloví o kovářově kobyle. „Vrata do kovárny si vyrábím už tři roky, přitom stále nemám čas na jejich dokončení. A když chce manželka něco vykovat domů, musí na mě tlačit hodně dlouho.“
-4°C
-2°C
