„S přítelkyní nás v půl šesté ráno vzbudil zvuk praskajícího dřeva. Když jsme se probrali, skrz prosklené dveře jsme uviděli plameny,“ vzpomněl na nepříjemný budíček.

Následovaly minuty hrůzy. „Přítelkyně se mě ptala, zda má zavolat hasiče. Plameny, které zachvátily celou půdu, jsem se nejdříve pokusil uhasit kbelíkem vody, pak jsem ale pochopil, že to nemá žádnou cenu. Nicméně jsem zkoušel hasit dál, bylo to však marné,“ uvedl Pavel Štika.

Čas do doby, než se u domu ozvaly první hasičské sirény, byl prý neskutečně dlouhý.

„I když hasiči dorazili do dvaceti minut poté, co jsme požár zaregistrovali, v tu chvíli mi to připadalo jako věčnost. Z domu jsme si stačili vzít jen pár základních věcí jako peněženky nebo mobilní telefony. Teprve když jsem ucítil bolest na nohou od popálenin, uvědomil jsem si, že si musím vzít také boty,“ vyprávěl Pavel Štika.

Krov domu plameny sežehly. „Když jsme tak s přítelkyní stáli venku a dívali se na tu spoušť, jen jsme se modlili, aby se oheň nedostal i do spodního patra domu. To se naštěstí nestalo, a tak jsme vlastně měli štěstí v neštěstí. Přestože to byl hrozivý zážitek, všechny zásadní věci nám zůstaly.“

Stopy po požáru jsou na domě vidět stále, nová střecha však dům zdobila už dva týdny po neštěstí. „Pracuji v tesařské firmě, takže bylo méně alespoň o jednu starost.“

Ač od požáru uplynulo už více než půl roku, z ohně má Pavel Štika respekt stále.

„Zpočátku jsem měl hrůzu i z malého ohýnku v krbu, ale postupem času jsem si zvykl. Nicméně když teď někde cítím kouř, jsem opatrný. Raději se vždycky zeptám, jestli je všechno v pořádku, než abych byl znovu svědkem té hrůzy,“ podotkl Pavel Štika, jenž současně ocenil profesionální zásah hasičů i ochotu všech, kteří mu pomáhali s likvidací následků požáru, jenž se rozšířil ze starého komína.