V Africe slzela jen jednou, když viděla dítě umírat na AIDS

Brigáda a pak výlety s přáteli, tedy klasické studentské prázdniny, nejsou nic pro ni. Dvaadvacetiletá Kateřina Homolková z Českého Krumlova raději sbalila batoh a vyrazila na studijní stáž do africké Namibie. Země, o níž předtím jen četla, s lidmi, které nikdy dřív neviděla.

Cesta za dobrodružstvím začala před dvěma lety na půdě Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity, kde Kateřina studuje obor prevence a rehabilitace sociální patologie. Právě tady soupeřila ještě s jednou adeptkou o poslední volné místo na pracovní stáži v daleké Africe. Co tady bude dělat, dopředu přesně nevěděla. Touha poznat neznámé však zvítězila nad obavami.

„A že jsem strach měla," připouští Kateřina. „Bála jsem se, že tam budu bydlet někde na stromě, nevěděla jsem, jestli si v Namibii vůbec budu mít kde koupit jídlo," vrací se do minulosti dívka, která dnes plánuje svou další studijní stáž, tentokrát v africké Zambii. Podmínkou pro to, aby se na tříměsíční cestu v září vydala, je však přijetí do navazujícího magisterského studijního programu na její domovské fakultě.

Zpátky ale k namibijské výpravě. „Rodiče doufali, že nevyberou mě, ale nakonec to vyšlo. Mamka to pak obrečela," vybavuje si studentka, jež ovšem záhy na africkém kontinentu poznala, že se o ni rodiče tolik strachovat nemusejí. Jídla zde byl v obchodech dostatek, byť za vyšší ceny než v Česku, a i v té nejchudší čtvrti města Keetmanshoop vlastnila zhruba polovina populace v domácnostech televizor. „Jen tady hodně lidí nemá práci a volný čas tráví s lahví alkoholu. I přesto, že v mnoha případech nemají co dát jíst dětem," líčí Kateřina Homolková.

Překvapivě dobře vybavená byla i tamní nemocnice a sirotčinec, kde Kateřina se svou souputnicí na cestě, Markétou Vaňáčovou z Písku, bavily děti v jejich volném čase. „V nemocnici jsme s malými pacienty hrály různé hry, kreslily s nimi a také tancovaly. Vždy v pátek jsme pak docházely i do místní pobočky organizace Člověk v tísni, kde byl prostor hlavně pro různé venkovní aktivity," popisuje studentka.

Také v sirotčinci se dvě mladé Jihočešky staraly o volný čas dětí a rovněž je doučovaly. Kateřina tady školáky vzdělávala v angličtině a občanské výchově. „V rámci praxe v Červeném kříži jsme pak chodily ještě na návštěvy k lidem v nejchudší čtvrti Tseblachte. Ptaly jsme se jich, jestli mají dostatek léků anebo zda nepotřebují odvézt do nemocnice."

Slzy se za celé měsíce pobytu v Africe koulely Kateřině po tvářích jen jednou. To když si v nemocnici hrála s tříletou holčičkou jménem Malepo, kterou zneužíval její otec, a přitom ji nakazil virem HIV. „Matka se dítěte zřekla, protože bylo zneuctěné, a do sirotčince holčičku nepřijali, neboť nevěděli, jak dlouho bude ještě žít. Přišlo mi hrozně nefér, jak se tou nemocí nakazila," vysvětluje Kateřina Homolková.

Ač měly Jihočešky čas i na cestování, nevyužily jej. Nezbyly jim totiž peníze. „Poslední měsíc už jsme se živily jen místními koblihami bez marmelády. Zasytily nadlouho a vyšly celkem levně," směje se Kateřina. „Zvažovaly jsme, jestli se na cesty vydat stopem, ale nakonec jsme tu variantu kvůli vlastní bezpečnosti zavrhly," doplňuje.

I tak jim ale čas v Namibii utíkal rychle. Na přátelský přístup domorodců, jejichž angličtině se zvláštním přízvukem po čase také přijdete na chuť, se prý zvyká docela rychle.

„Lidé se vás tam třeba dvakrát denně zeptají, jak se máte. Líbí se mi i jejich životní tempo, přizpůsobené zřejmě vysokým teplotám. Namibijci nikam nechvátají, často se dají do hovoru s kamarádem i za cenu toho, že někam přijdou pozdě. Na druhou stranu to neznamená, že nejsou pracovití," ujišťuje Kateřina Homolková, která má o své profesní budoucnosti už poměrně jasnou představu: „Po stáži v Zambii a dokončení studia vyjedu do Ameriky – vydělat nějaké peníze a také trochu cestovat. A pak zakotvím jako sociální pracovnice v léčebně v Červeném Dvoře. Takový je můj ideál."