Hřiště navíc není zrovna 
v dobrém stavu. „V mantinelech z dřevotřísky jsou obrovské díry," postěžoval si jeden z obyvatel domu, který 
s hřištěm sousedí. „Když si představím, že by do toho nějaké dítě vletělo nohou, rozřízne si tepnu a je po něm."

„Hřiště máme v plánu v nejbližší době opravit, co nevidět se do toho pustí Služby obce," přislíbil místostarosta Větřní Pavel Štindl, „ale přesné datum teď nejsem schopen říct."

Na fotbalové hřiště chodí na děti občas dohlížet i Eva Cieslarová, která na sídlišti bydlí a jejíž osmiletý syn Matyáš by na hřišti s míčem nejradši trávil veškerý volný čas. „Když tam jsme my dospělí, tak se musí všichni střídat, malé děti od nás ze sídliště patnáct minut, větší děti zezdola patnáct minut," popsala, „ale jakmile odejdeme, velcí malé mezi sebe většinou nevezmou. A když ano, ta slova, co u toho padají, to je příšernost, tak ty naše odtud kolikrát radši stáhnu."

„Děti dole ve Větřní mají 
k dispozici jenom klubovnu," objasnila současnou neutěšenou situaci Kateřina Křivohlávková, terénní pracovnice z obecního úřadu.

„Ale tam chodí hlavně ty menší, velkým se mezi ně nechce, nebaví je to tam. Jinak pro děti dole není vůbec nic. Ale ani není kde hřiště postavit, pozemky patří papírnám," shrnula stručně podstatu problému Kateřina Křivohlávková. „Děti si hrají u silnice, všude, kde se dá, kopou si i na plácku za domy. Chodí i nahoru, ale tamním lidem se to moc nelíbí, takže často radši zůstanou dole." Děti by podle ní chtěly něco dělat a mít kam chodit, ale když není kam, není ani co dělat.

„O tomto problému víme," potvrdil místostarosta Větřní Pavel Štindl. „Je to asi dva roky, co vznikla myšlenka za č. p. 53 a 55 vybudovat hřiště pro tuto lokalitu, aby děti nemusely běhat nahoru a mohly se nějakým rozumným způsobem vyžít, ale obci patří jen asi tři metry pozemků za domy, zbytek je továrny." Jenže továrna má majetek kvůli insolvenci zablokovaný. „V současné době je určitá naděje, že bychom se mohli domluvit se správcem konkurzní podstaty o případném odprodeji, ale nedaří se nám s ním spojit," popsal komplikace místostarosta. „Tu myšlenku jsme ale neopustili a určitě máme v plánu tam hřiště vybudovat."

Možností sportovního vyžití ve volném čase ale není o mnoho víc ani v horní části Větřní „Pro větší děti, od sedmi let výš, tu žádné jiné hřiště, než to na našem sídlišti, není," popsala Eva Cieslarová, „a to je ten problém. Kdyby tu třeba někde udělali takové hřiště, co je na Dubíku, tam by mohly řádit. Teď lezou maximálně na sídlišti po stromech."

„Obec na naše stížnosti zatím nereagovala," postěžovala si obyvatelka sídliště, která si nepřála jmenovat. „Nejsou tu ani sociály, děti tu močí všude kolem. Na hřišti prý ale žádné veřejné záchody být nemusí. Nemůžeme si tu ani pořádně pověsit prádlo, protože je pak celé zaprášené, na hřišti je jemný bílý písek, který hrozně práší." Děti prý už také brzy ráno lomcují za zamčené dveře a snaží se na hřiště dostat, i když tam nemají co dělat. „Je tu řev, alespoň v neděli by hřiště mohli nechat zavřené," dodala občanka Větřní. „Chtělo by to další hřiště. Když si děti kopou pod sušáky, pokud tam zrovna nevisí prádlo, vyhánějí je zase důchodci, že neslyší televizi."

Místostarosta se domnívá, že by nebylo na škodu, kdyby byli občané smířlivější. „Děti křičí, to je normální," řekl. „Já sám jsem na sídlišti bydlel v 70. letech, kdy tam dětí bylo podstatně víc, sídliště jimi bylo obsypané.

Děti jsou hlučné a nemůžeme jim na hřišti zašívat pusu, aby nekřičely. Někde se vyřádit musí. A bez tolerance se nehneme nikam."