Život ve městě? Chyběly by nám hvězdy na obloze

Ve Starých Dobrkovicích, kde obývají mlýn s bohatou historií, se starají o pár koz a pokoušejí se o podporu místní komunity oživováním ročních svátků, tradic a zvyků.

Jak se vám žije ve mlýně? Jaká je jeho historie? Dokážete si představit, že byste s dětmi žili ve městě?

Myslím, že ten mlýn není pro každého, což se ale o paneláku asi dá říci taky. Já osobně jsem tu celkem spokojená, pominu-li nutnost obývat místy krystalizující se prostory. Má to svá specifika, ale měnila bych jen v případě nutnosti. Bohumír se musí stále znovu ptát, jestli je to skutečně místo pro náš život. Asi je to tím, že tu nezažil dětství. V dětství člověk opravdu mnoho „nasává“.

Stěhování do města bych si představit dokázala, ale nevidět v noci hvězdy? Nevím, nevím. Mlýn patříval Rožmberkům, pak jezuitům, mluvilo se tu určitě hodně německy. Až do odsunu sudetských Němců to bylvyhlášený mlýn. Pak se tu ještě pár let mouka mlela, ale komunistický režim se postaral o úplné zastavení. Když to můj otec kupoval, bylo stavení v žalostném stavu.

Aničko, nedávno jsi dostudovala moc zajímavou školu – akademii sociálních studií. Můžeš nám více přiblížit obor, který jsi studovala? A bylo pro tebe studium se dvěma malými dětmi náročné, anebo to byl spíše druh odpočinku a čerpání energie?

Škola se jmenuje Tabor a její název představuje horu v Izraeli, na které došlo k Proměnění Člověka. To, co se odehraje se studenty, studují-li poctivě, by skutečně mohlo být jakési proměnění. Má tam možnost mnohem více poznat sám sebe a dostat síly na práci se svými temnými stránkami. Studenti tu prostřednictvím setkávání s velice inspirativními a zkušenými osobnostmi zažívají, jak mocné může být umění a také, že žít s lidmi na jedné planetě může být umělecký proces.

Obory se tu nerozdělují, člověk si projde všechny. Já jsem naštěstí s dětmi jen dokončovala diplomovou práci, ale i to bylo velice výživné. Na některých obrazech, které jsem malovala, jsou stopy štětce, se kterým mi pomáhala Sárinka. Nechala jsem je tam. Celkově musím jednoznačně říci, že studium, přestože bylo náročné, rozhodně je až dodnes pro mne velkou posilou a radostí.

S Bohumírem se oba dva velmi intenzivně zabýváte uměním – můžete nám přiblížit svoje aktivity a plány do budoucna?

Rádi bychom, aby se ve Starých Dobrkovicích dalo zažít lidské teplo a radost, která vzniká při umělecké spolutvorbě. Plánujeme kurzy keramiky, plstění a předení. Možná, že přijde ke slovu i mým otcem vysněný přírodní amfiteátr, ale to je zatím pouze v éteru. Bohumír by se chtěl zabývat olejomalbou, mne zase začíná chybět čas na hraní na housle a lyru. Obojí je teď pod skříní, což mne trochu trápí.

V současné době se snažíte o vybudování waldorfské třídy na Českokrumlovsku. V čem je vám waldorfská pedagogika blízká a v čem spatřujete její největší přínos pro harmonický rozvoj osobnosti dítěte? Je v Krumlově a jeho okolí o waldorfskou pedagogiku zájem?

Je to skutečně naše velké téma. Čím více se o to zajímáme, tím větší obzor se před námi otevírá a je to velice nadějný proces. Bohumír dokončil studium na pedagogické fakultě a rozšiřuje si vzdělání v Příbrami, kde nyní běží seminář pro waldorfské učitele. Rozhodně bychom moc rádi, aby v okolí Krumlova tato škola vznikla, protože přínos prožitkové pedagogiky je významný. Neochuzuje člověka o radost z učení, stojí na vzájemné spolupráci a formuje jej v souladu s jeho individuálním vývojovým tempem.

Staví tak do světa lidi, kteří se nebojí stát si za svým názorem, ale zároveň mají schopnosti spolupráce. Pokud by se společnost skládala jen ze samých silných osobností, ale neuměly by se domluvit, je velkou otázkou, kdo by pak psal dějiny o naší době... Zájem o tuto pedagogiku neustále narůstá, a tak nastává čas k určitému spojování těch, kteří by chtěli pomoci vzniknout této škole, potažmo i školce a lyceu. Skutečné plody totiž waldorfská škola přináší, až když jsou kompletní všechna tři sedmiletí.

Potýkáte se sami ve výchově dětí s problémy? Na co se snažíte dávat důraz a čemu se vyvarovat?

Myslím, že rodičem se každý učí být, a tudíž je výchova proces vzájemný. Proto by se dalo říct, že se snažíme zdokonalovat se v důslednosti, neztrácet vnitřní klid a vychovávat pomocí písniček a pohádek. Ne nadarmo se říká vychovat, a ne vyřvat nebo vyplácat. Je to ale velice svízelná cesta, na které má člověk velkou šanci zpracovat si své rané dětství, které měl až dosud v nevědomí. Často klopýtáme, ale snažíme se vždy vzájemně se chápat. Naše děvčátka jsou zatím v tom prvním sedmiletí, takže jaké to přinese plody, poznáme, až budou dospělé.