Počasí jako malované. Příroda se nám sice vždycky spíš protivila, ale po čtrnácti dnech v zapařeném sklepním bytě působí najednou lákavě. Ba přitahuje nás jako striptérka novice. Ten do šantánu, ač mocně lákán, nevyrazí. Můžeme však my? Vláda je v tomhle trochu vykutálená. Veškeré zbytečné vycházení zakazuje. Pohyb v přírodě však nikoli. Možná opravdu není zbytečný.
Než vyrazíme, překontrolujme si, zda rouška dobře těsní. Kdyby nás někdo viděl bez ní, nepochybně splní občanskou povinnost a udá nás, i kdyby kolem v okruhu padesáti metrů nebyl ani vrabčák. Virus nikdy nespí a musíme být ostražití.
Doporučuje se připravit cedule, které viditelně umístíme na záda nebo zavěsíme na krk. Vzor sdělení: „Nejsem lufťák, jsem místní.“ „Roušku jsem neukradl v nemocnici, ušila mi ji milenka“. „Nejsem v karanténě.“
Mnohé ženy z lepší společnosti si už stihly pořídit roušky Dior, Gucci, Armani nebo Louis Vuitton. Do přírody si je neberte. V současné době, kdy i miliardáři nosí do společnosti neznačkovou pokrývku úst, se to nehodí. Navíc riskujete, že byste mohla dostat přes roušku.
Na vycházku prostě musíme být připraveni. Když jde člověk do hor, také se vybaví pro případ změny počasí. Dál nás už čekají jen radosti. Děti se jako vždy budou dožadovat vyprávění nebo stupidních her, což jakoukoli procházku spolehlivě otráví. Teď stačí říct: „Buď ohleduplný a dodržuj dvoumetrový odstup!“ A je hotovo.
Krom dětí bývala trapná i nenadálá setkání se známými. Mám pozdravit? Nemám? Mám se dát do řeči? A o čem k čertu? A kdo to vlastně je? Nyní rozpaky odpadají. Známé nepoznáte. A i kdyby náhodou, nikdo vám nemůže vyčítat, že se jim vyhnete obloukem.
Můžete zažít i něco dráždivě vzrušujícího. Rozhlédněte se, zda kolem nikdo není. Zalezte nejraději s milovanou osobou do křoví… na okamžik strhněte roušku a nadechněte se svěžího jarního vzduchu.