Promořit, nepromořit? Asi největší zmatení myslí. Na jednu stranu chceme chránit seniory před rizikem a zdravotnictví před přehlcením. Třicet tisíc nakažených je prý mezní hranice. Týmiž ústy říkáme, že se má nakazit sedmdesát procent lidí, tedy sedm milionů…

Přenašeči bez příznaků. Prý chodí po světě lidé bez příznaků, kteří mohou někoho nakazit. Kdyby to tak bylo, musel by přece s větším počtem testů prudce růst i počet nakažených. Pokud neroste, kde jsou ti přenašeči?

Roušky, neroušky. U nás železná nutnost, v Británii je vyloženě zavrhují jako zdravotní riziko. V Rakousku a Německu se nemusí, přesto mají tyto země zatím výborné výsledky ve zvládání koronaviru.

Zavírání, otevírání. Návaly v obchodech pro kutily a zákaz zoologických zahrad či bohoslužeb. Pendleři do karantény, náhle se zjišťuje, že to jde jinak. Povinnost nosit roušku i tam, kde kolem mě není ani noha…

Vše je důsledkem neznalosti. Pandemie je něco nového. Pro odborníky, vlády, pro každého. Možná by bylo lepší, kdyby politici a lékaři říkali jen nezbytně nutné věci, aby ostatní nemátli. Ale i oni jsou vystrašení lidé.

Jen v jedné věci jsou protichůdné a zmatené informace neodpustitelné. Tou věcí je ekonomická pomoc. Tady žádný virus neřádí. Opatření mohou a mají fungovat a má být na ně spolehnutí. Pokud si zaměstnanci i zaměstnavatelé stěžují na pomalost a byrokracii, nemá se vláda nač vymlouvat.