Konec oprav dálnice D1 z Prahy do Brna a dál u pražských Mirošovic by měl být důvodem k oslavě. Zvrhl se však v horor, při němž šlo řidičům v nesmyslných kolonách o infarkt. Opravdu bylo nutné zábrany odstraňovat tak nešikovně a v tak nevhodném čase?

Jen o pár dní dříve: Na hradecké dálnici D11 bourali most pravděpodobně Pat a Mat. Rozházeli trosky všude kolem a neuměli je uklidit. Lidi kleli a dokonce mnohoministr Karel Havlíček vyhrožoval nějakými tresty. Samozřejmě že žádné neudělí.

Kateřina Perknerová
Penze jako výzva

Otázka, proč neumíme stavět silnice a zvlášť dálnice, je krajně znepokojující. Copak jsme horší než Němci nebo Rakušané? Od revoluce, či chcete-li převratu, uplynulo třicet let. Nosíme stejná trička, dokonce jezdíme mnohdy lepšími auty, jen ty cesty jsou pořád úplně jiné.

Kdokoli se vydá k moři do Itálie a přejíždí Brennerský průsmyk, bere to jako samozřejmost a lamentuje, že musí platit mýto. Jenže jak dlouho by se to stavělo u nás, když jsme nedokázali ani propojit Karlovy Vary s hlavním městem?

Příčin je několik. Tou první je socialistická antiekonomika a bilionový dluh na investicích do infrastruktury. Jenže za třicet let po zničující válce bylo západní Německo hospodářskou velmocí. První polistopadové vlády dopravní stavby zanedbaly, ale i to už je dávno.

Luboš Palata
Doba respirátorová, která asi jen tak neskončí

Příliš se nedařilo ani Andreji Babišovi, pro kterého byly dálnice vlajkovou lodí už v první vládě, kde byl ministrem financí. Vedle chyb politiků za to může hlavně neuvěřitelná byrokratická zátěž a nesmyslné zákony. Stavbu, která může přinést rozvoj a blahobyt statisícům lidí, může blokovat jeden fanatik nebo vyděrač a odvolávat se může takřka do nekonečna. Nedávno přijatý stavební zákon už to nedovoluje. A hlavní úkol příští vlády, ať už bude jakákoli, je tedy jasný: dostavět dálnice.