Autor je historik a politolog

Svým způsobem výmluvná je náhoda, jež letošní „sametové obřady“ vytlačila na internet. Do kyberprostoru virtuálně zapalovaných svíček, virtuálně připínaných trikolór a protestů, které sociolog Jan Keller vtipně srovnává se stávkou důchodců.

Důkaz oficiální myšlenkové jalovosti připomínek výročí, narušeného letos v podstatě jen zástupem volajícím „Chceme na pivo!“, podává z loňska recyklované heslo: „Díky, že můžem“. Je zvětralé a schová cokoliv, jako široká sukně. Včetně sentimentálního, i zpravidla stále víc zavádějícího, vzpomínání revolucionářů, jimž buď už tak neslouží paměť, anebo se spíše chtějí předvést v ještě co nejlepším světle. Jako ikony. Ostatně tak v přítmí zapomínání činí i někteří tehdejší revoltující studenti, kteří dnes v médiích, dle osobních či politických sympatií, určují, kdo bude publikován a kdo ne.

Pavel P. Kopecký: Nové války s mloky

Taková evoluce je charakteristická prakticky pro každou, lhostejno jakou, revoluci. Včetně té, pro niž se vžila lidová označení „plyšák“ či „textilní převrat“, protože byla těžko něčím jiným, než ozvěnou jinde učiněných rozhodnutí končícího režimu. Nesmyslně dnes nazývaného „komunismus“.

Příznačné také je, že se začínají objevovat křečovití, až kádrující obránci vlastních mladistvých hodnot. Například syn Vladimíra Železného, s nímž špílec spojuje „časy kožené a železné“. V rámci konzervativně (ne)myslící publicistiky České televize se postupně proměnil, patrně s přibývajícími léty, ve strážce jedině správně chápaných tradic. V jakéhosi obránce „Vítězného Listopadu“. V protagonistu čehosi, co zkostnatělostí připomíná do omrzení kritizovaný minulý mocenský systém, jehož významnou složkou se stalo opakování sebepotvrzujících rituálů.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Mnohé Listopadem zrozené osoby jako by odmítaly pochopit, že rok 1989 už dávno není klíčové veřejné téma a dávno už v uších davů - pro svůj pozdější negativní vývoj - nezvoní. A tak alespoň ze 17. 11. dělají rok co rok zaříkávadlo jako z Harryho Pottera. Další pohádku, jíž se má zakrýt, nakolik rychle se (i jejich přičiněním) vytratily ideály. Zmizelé pod tíhou partokracie, olbřímí korupce, pod vlivem mafií na veřejný život, nebo hospodářsko-politických jevů, které ekonomka Ilona Švihlíková popisuje v knize „Jak jsme se stali kolonií“.

Pavel P. Kopecký: Bizarní doba i slavná výročí

Prakticky žádného z těchto lidí přitom samozřejmě také neuslyšíte, že by protestovali proti až systematickému napadání renomovaných historiků, kteří se třicet let od pádu čtyřicetiletého režimu odvažují mezi řádky říct, že lhavého zjednodušování minulosti už bylo přespříliš. Odmítajících dávat další čas donekonečna omílaným frázím jedinců, po desetiletí uvyklých monopolizaci veřejného prostoru. Pro ně výnosnému výkladu minulosti. Virtuálním dějinám.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku