Při sledování sněmovní schůze k hlasování o důvěře vládě Petra Fialy jsem si připomněla, jak to vypadalo v roce 2018 v opačném gardu. Pravda, menšinový kabinet ANO a ČSSD to měl o něco těžší, protože musel jednat i s opozičně vládní KSČM, aby získal dostatek hlasů. Pětikoalice tak činit nemusí. Má podporu 108 hlasů a veškeré proslovy tak jsou jen formální záležitostí.

Premiér Fiala představil hlavní vládní priority, přičemž pro některé z nich vzápětí získal podporu svého předchůdce. Andrej Babiš například přivítal úsilí ministryně obrany posílit armádní rozpočet a do roku 2025 splnit závazek dávat na obranné výdaje dvě procenta HDP.

Zároveň vyslovil pochybnost, že se to povede. Je skoro jisté, že nikoliv. Leda by středopravicový kabinet přestal valorizovat důchody, zavedl poplatky ve zdravotnictví nebo vyházel půlku státních zaměstnanců. Není totiž možné snižovat schodek veřejných financí a zároveň investovat do výstavby silnic, bytů a ještě poslat armádě 130 miliard místo současných 84. Zvláště když Fiala uvedl, že „případná úsporná opatření naší vlády budou maximálně sociálně citlivá a nedotknou se našich priorit v oblasti vzdělání, zdravotnictví a sociální péče“.

Kateřina Perknerová
Když slib nic neváží

Právě tato slova pak poslanci z hnutí ANO cupovali na kousíčky. A také vyčítali vládě, že třeba nekonzultovala s hejtmany zavedení mýta na silnice II. a III. třídy nebo žádali o podobu novely služebního zákona. Nesmyslně. Plán není totéž co denní vládnutí nebo předkládání zákonů. To vše teprve přijde.

Přesto by mělo premiéra i jeho ministry zajímat, co opozice říká. Mají ale moře po kolena a spíš na to kašlou. Slušně řečeno. Mikrofon totiž zachytil středeční slova Petra Fialy: „Už mě to se..“. To brzy.