V době jejich zmizení nikdo nevěděl, že lodě byly uvězněny v ledu a John Franklin a jeho muži zůstali hluboko v Arktidě. Nikdo nepřežil, aby mohl vyprávět, co se vlastně stalo, a nebyla nalezena žádná písemná zpráva o jejich krutém osudu.
Tato mezera v historických záznamech, jíž se obvykle říká „Franklinova záhada“, už déle než 170 let vyvolává spekulace.
Zplodila také generace „franklinitů“, nadšence posedlé sestavováním příběhu o tom, jak více než stovka britských námořníků usilovala vyváznout z divokých končin naší planety, která patří k těm nejnehostinnějším.
Franklinité se snaží odpovědět na několik základních otázek: Kde je Franklin pohřben? Kde jsou jeho palubní deníky? Pokusili se Inuité posádce pomoci? Je možné, že hrstka mužů téměř vyvázla?
V době, kdy Franklin vyplul, Britové hledali Severní cestu už asi tři sta let. Každá výprava se dostala o kousek dál na sever, a když se blížila k magnetickému severu, střelka námořních kompasů se divoce roztočila. Lodě často uvázly v ledu v nekonečné temnotě polární noci.
Zmizení Franklinovy expedice:
Mnohé výpravy dopadly tragicky, ale žádná neskončila tak velkolepou tragédií jako ta Franklinova. Podle britské verze příběhu lodě Erebus a Terror naposledy spatřili velrybáři v červenci 1845 u pobřeží Grónska – a poté už se jejich posádky neozvaly.
Zpráva z Victory Point
Klíčová stopa se objevila o čtrnáct let později. Soukromá expedice financovaná z prostředků Franklinovy vdovy našla zprávu zasunutou do kovového trubky na místě zvaném Victory Point na severním výběžku kanadského ostrova krále Viléma.
Zpráva z Victory Point, jak se tento dokument začal označovat, je nejvýznamnějším písemným pramenem souvisejícím s Franklinovou výpravou. Obsahuje dvě samostatné položky. První, z května 1847, sděluje, že Erebus a Terror před osmi měsíci zůstaly sevřené v ledu 15 námořních mil (28 km) severozápadně od ostrova krále Viléma.
Zpráva končí slovy: „Výpravu vede sir John Franklin. Všechno v pořádku.“
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, Dibner Library Portrait Collection, Public domain
zoom_in
Sir John Franklin (1786-1847), anglický námořní kapitán a arktický průzkumník
Druhá položka byla připojena o necelý rok později a říká, že lodě byly opuštěny v dubnu 1848 a že posádka ztratila patnáct mužů a devět důstojníků, včetně Franklina, který zemřel dva týdny po napsání prvního sdělení.
Po stopách Franklinovy výpravy se nejnověji vydali badatelé společnosti National Geographic. O jejich pátrání se dočtete v srpnovém vydání časopisu NG.
Zpráva končí informací, že přeživší členové posádky, tentokrát pod velením Francise Rawdona Croziera, měli v úmyslu jít pěšky k nejbližší základně Společnosti Hudsonova zálivu (Hudson’s Bay Company) vzdálené odtud téměř tisíc kilometrů jižním směrem.
Pokud tato zoufalá zpráva obsahovala vůbec nějaký záblesk naděje, spočíval v tom, že Crozier byl veteránem mnoha arktických průzkumných expedic. Přežil dokonce výpravu, která uvázla v ledu, a žil nějaký čas u Inuitů. Dali mu jméno Aglooka (Chodí dlouhým krokem).
John Rae a jeho svědectví
Britové v Londýně se ale na celou situaci dívali úplně jinak. V roce 1854, pět let před nálezem zprávy, se objevilo jiné svědectví. Skotský obchodník s kožešinami a cestovatel John Rae vyprávěl o setkání s Inuitem jménem In-nook-poo-zhe-jook, jenž se zmínil o tom, že před několika lety nedaleko ústí jedné velké řeky zemřela hladem skupina asi 35 nebo 40 „kobluna“ (bílých mužů).
Pohřbeni v ledu - Franklinova expedice:
Inuit ukázal Johnu Raeovi desítky předmětů, které jeho soukmenovci posbírali na místě. Byla mezi nimi i medaile, již Franklin obdržel v roce 1836. Ale In-nook-poo-zhe-jook popsal také tábor, který nesl známky toho, že Franklinovi muži byli dohnáni k tomu, co Rae označil jako „poslední děsivou možnost“: zohavená těla, jejichž části byly ještě v nádobách, v nichž se vařily.
Jakmile John Rae uveřejnil toto děsivé líčení, anglická veřejnost, podněcovaná nikým menším než Charlesem Dickensem, odmítla uvěřit, že se posádka uchýlila ke kanibalismu.
„Ušlechtilé chování a příklad takových mužů a samého jejich vůdce … převáží tlachání hrstky nekulturních lidí,“ napsal Dickens v časopise Household Words.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, The Illustrated London News, Unknown author, Public domain
zoom_in
Erebus a Terror při vyplouvání na arktickou expedici (1945)
Vliv slavného autora většinu Britů přesvědčil o tom, že Franklina a jeho muže zabil onen Inuit – a nikoliv kruté živly, nepřipravenost posádky nebo prostě jenom smůla. V důsledku toho všeho většina následných rekonstrukcí posledních dnů expedice nebrala v úvahu rozsáhlou orální historii Inuitů, která vyprávěla výrazně jiný příběh.
Tom hledá hrob
V roce 2014 a 2016 byly objeveny potopené vraky lodí Erebus a Terror a většina franklinitů přesunula pozornost k tomu, co na plavidlech objevili archeologové. Ovšem daleko na severu v Severozápadních teritoriích žije chlapík, který stále ještě pátrá po tom, co bylo podle jeho přesvědčení svatým grálem celé záhady: hledal hrob sira Johna Franklina.
Jednoho večera v roce 1990 ulehl Tom Gross do postele a zdálo se mu, že našel místo posledního odpočinku sira Johna Franklina.
Jeho okouzlení Franklinem začalo, když sledoval dokumentární film o archeolozích, kteří exhumovali těla tří členů posádky z hrobů na ostrově Beechey, kde výprava trávila svou první zimu v Arktidě.
Z trvale zmrzlé půdy se vynořily strašidelně zachovalé tváře mužů. „Bylo to jako nějaké bláznivé zakřivení časoprostoru – nebyl jsem si jistý, jestli jsme se vrátili do jejich doby, nebo jestli oni vstoupili do naší,“ říká.
Po tomto zážitku propadl Tom Gross horečnému záchvatu čtení a vstřebal všechno, co se mu o této záležitosti podařilo najít. A potom se mu zdál ten sen. Když se probudil, rozhodl se naplánovat své první pátrání.
Vypráví, jak během následujících sedmadvaceti let uspořádal čtyřicet výprav pátrajících po Franklinovi. Mezi pracovními směnami ve svém zaměstnání manažera údržby domovní a bytové správy Severozápadních teritorií pěšky nachodil a na své terénní čtyřkolce najezdil neuvěřitelných téměř 20 000 kilometrů po ostrově krále Viléma. Desítky hodin také létal nad touto oblastí ve svém malém letadle.
Klíčem inuitská vyprávění
Na rozdíl od mnoha franklinitů žije Tom v Arktidě. Před devětatřiceti lety se přestěhoval do Nunavutu a má dítě s inuitskou ženou. Když se svými inuitskými přáteli lovil a kladl pasti, vždycky bedlivě poslouchal příběhy o setkání jejich předků s bílými muži. Dospěl k přesvědčení, že klíčem k objevení Franklina jsou inuitská vyprávění. V posledních deseti letech se k němu při jeho pátrání připojil Jacob, inuitský průvodce a bývalý pracovník kanadské ochrany přírody.
Tom zdůrazňuje, že nešlo jen o nalezení Franklinových ostatků, ale také všeho, co bylo pohřbeno spolu s ním. Říká, že když během některé průzkumné cesty zahynul vůdce britské expedice, jeho hrob sloužil jako sklad informací pro budoucí badatele a cestovatele, kteří je snad někdy najdou.
Franklinův hrob by mohl obsahovat lodní deník, který by poskytl denní popis cesty, ale také deníky a dopisy. Na palubě lodě byl přítomen také přírodovědec, jehož vědecká pozorování mohou být také uložena v hrobě. Muži s sebou měli i primitivní fotografické zařízení a mohly by tam být také nějaké snímky. „Mohl by to být historický poklad,“ říká dnes Tom.
