U soutoku Vltavy s Otavou stojí na skalnaté ostrožně hrad Zvíkov, jehož historie je od počátku spojena s rodem Přemyslovců, když první krok k jeho založení pravděpodobně učinil sám Přemysl Otakar I. někdy kolem let 1197 až 1230.

V další výstavbě hradu pokračoval jeho syn Přemysl Otakar II. (1253-1278). V době vlády posledních Přemyslovců začali projevovat snahu o získání hradu jihočeští Rožmberkové, protože pevný královský hrad vnímali jako ohrožení svých zájmů. Povedlo se jim to až v roce 1307, kdy král Rudolf Habsburský hrad zastavil Jindřichu z Rožmberka. V zástavním držení Rožmberků hrad zůstal až do roku 1335, kdy ho ze zástavy vykoupil král Karel IV. Ten jej následně ve svém zákoníku Majestas Carolina zařadil mezi nezcizitelné hrady (tj. takové, které král nemohl zastavit).

Právě v této době hrad získal největší slávu, když jej Karel IV dal důkladně opravit a rád v něm i pobýval. Do dostavby hradu Karlštejna sloužil Zvíkov i jako dočasné útočiště korunovačních klenotů. Během husitských válek byl hrad dvakrát obléhán Tábory, nikdy však nebyl dobyt. Vynikající pevnostní systém hradu umožnil odolávat nejen husitům, ale následně i útočníkům za třicetileté války. Teprve během roku 1622 se zvíkovská posádka vzdala přesile a hrad byl císařským vojskem vyrabován a zpustošen.

Během své dlouhé a pohnuté historie hrad mnohokráte často měnil své majitele. Mimo dvou mocných rodů pánů z Rožmberka a pánů ze Švamberka jej vlastnili např. Eggenberkové, až jej roku 1719 do svého vlastnictví získali Schwarzenbergové. Těm hrad (vyjma krátké doby v r. 1741 kdy hrad obsadilo francouzské vojsko) patřil až do roku 1948, kdy jim byl zabaven. Od roku 1950 se Zvíkov stává státním hradem.

A jako každý správný hrad, i Zvíkov má své pověsti. Ta první je o jeho názvu, který získal díky dceři praotce Čecha, kterou otec z důvodu její lásky k jistému mladíkovi vyhnal. Po letech ji při lovu na jeleny znovu potkal, smířil se s ní a postavil jí dřevěný srub. A podle toho, že si tam zvykli jej pojmenoval Zvykov.

Druhá pověst vypráví o Zvíkovském rarášku, který vždy o půlnoci strašil v korunní síni a který někdy kolem roku 1597 vyhnal dělníky, kteří pracovali na Markomance (nejstarší část hradu). Rarášek je též hodně známý díky Ladislavu Stroupežnickému a jednomu alkoholickému nápoji, který se dříve vyráběl (jeho chuť prý byla „hořká jako život a sladká jako hřích“).

Další dvě pověsti vypráví o věži Markomance, kterou měli v prvním století před naším letopočtem postavit příslušníci kmene Markomanů a o tajné chodbě, která vede z hradu do gotické kaple ve Svaté Anně. Tu mohli v případě nebezpečí použít obránci hradu (mělo to však malý háček – tu cestu hlídali dva psi s ohnivýma očima).

Tak neváhejte a vydejte se se navštívit jihočeskou památku, která vás určitě uchvátí nejen svou zachovalostí, ale i kouzelnou okolní krajinou.

Karel Kafka, Milevsko