Nedávno jsem přijela na jeden náš azylový dům Rybka (pro rodiny s dětmi). Sociální pracovnice mě informovala, že se hledá pro tatínka se čtyřmi dětmi rychlé umístění. Byl to velmi, velmi komplikovaný případ, ale právě proto, že ve "hře" byly děti, nemohli jsme čekat. Tatínek k nám přišel nejen bez jakýkoliv prostředků (pro nás nic nového), ale hlavně děti neměly vůbec žádné oblečení. Skutečně jen to, co měly  na sobě (tepláčky a tričko). A to byl veliký problém, neboť byla zima a teploty klesaly hluboko pod bod mrazu. Zimní oblečení jsme jim nakoupili díky sponzorskému daru, který nám věnoval před Vánocemi jeden lékař. Ostatní oblečení jim vedení koupilo ze svých vlastních peněz. Já jsem ale dobře věděla, že až  bude tepleji, tento problém bude opět na pořadu dne.

Shodou okolností jsem služebně krátce nato jednala telefonicky s Mgr. Lenkou Sládkovou z Jihočeského kraje (ul. B. Němcové). Během řeči jsem se jí zmínila o tomto tatínkovi a jeho dětech. Mgr. Sládková mi slíbila, že se podívá, jestli má něco po svých dětech.

Do týdne mi volala, že na tatínka uspořádaly s kolegyněmi sbírku oblečení, abych si pro ni přijela. Je prý toho hodně, tak mohu oblečení dát nejen tatínkovi, ale i jiným dětem. Mohu říci, že mě překvapilo, jak moc toho bylo. Plné auto. I tašky do školy.  Radost tatínka a jeho dětí  byla obrovská. Hned prý si  doma (v azylovém domě) uspořádaly módní přehlídku.

A já? Mně bylo svým způsobem smutno. Smutno z toho, že se děti radují, že mají nové hračky, a tyto děti se radují, že mají svoje vlastní oblečení. 

Někdy ten život není fér!

A ještě jeden příběh neskutečné lidské solidarity.

Všichni víme, jak je současná doba zlá. A tak se stalo i některým našim rodinám, že zůstaly bez prostředků.  I k nám jezdí Potravinová banka, ale nevozí nám trvanlivé potraviny, ze kterých by se mohlo vařit. Byla jsem z toho nešťastná. Máme tady děti, které musí jíst. Minulý měsíc jich bylo  kolem padesáti.

A tak jsem přemýšlela, co budu dělat. Říká se, že když na někoho  moc myslíte, že si ho přivoláte. A to stalo právě mně. Všimla jsem si totiž, že mám zmeškaný hovor. Byla to paní Bc. Martina Pikalová ze Správy sociálního zabezpečení České Budějovice. Ona nám se svými kolegyněmi pomáhá už několik let. Zavolala jsem jí zpátky. Její první věta zněla: „Nepotřebujete něco?“ Odpověděla jsem, že ne, ale sháním trvanlivé potraviny pro „moje rodiny“. Paní Martina Pikalová okamžitě odpověděla, že uspořádají sbírku potravin. Do týdne jsme si pro ni jeli. Bylo toho hodně. Fakt bylo vidět, že jsou to maminky, které vaří. Překvapilo mě, jak moc myslely na „moje“ děti. Byly tam kromě trvanlivých potravin i mléčné výrobky, o kterých se může našim dětem jen zdát. Dále jsme ještě dostali další prostředky na nákup trvanlivých potravin a spoustu hraček. Moc to našim rodinám pomohlo a pomůže.  Hlavně dětem, které jsou moje priorita!  

Víte, můžete se snažit jak chcete, ale když je na to člověk sám, je to zlé. Když máte na své cestě,  jak já říkám ANDĚLY, věci se dají zvládnout.

 

Chtěla bych  moc poděkovat paní Mgr. Lence Sládkové a paní Bc. Martině Pikalové, které byly organizátorky sbírek pro naše AD Rybka a všem zaměstnankyním z těchto úřadů, které se na pomoci „mým rodinám“, podíleli.

Dělaly to s takovou samozřejmostí, bez předsudků, vynášením soudů… Byla a je to pro nás obrovská a nezastupitelná pomoc. DĚKUJEME!

 

Eva Dvořáková

ředitelka, Rybka,o.p.s.