Nyní už zajdu do zámecké jen občas. Postojím chvíli u otáčka a potěším se, že si stále vegetuje tam, kde před třiceti lety spatřilo světlo světa. A netrčí chudinka někde za plotem, jak mu semo tamo bylo vyhrožováno. Usměji se na něj a zamávám na pozdrav. Přijde mi na mysl, že protější belárii by asi bylo smutno, kdyby otáčko zmizelo. Zestárla, ale snaží se být hezky opravena, barokně omládnout, aby byla pro něj pořád užitečná a kamarádská. A kolemjdoucí na ní budou oči nechávat a fotit si ji.

Advent byl v Kaplici plný akcí.
Adventní čas rozezpíval v Kaplici Petr Kolář

Pak si to namířím kolem hudebního altánu až k jezírku. Zajímá mě už několik let ostrůvek, co je uprostřed. Sídlí na něm v podzemí prý dva bratři, permoníci v havířských mundúrech. Nejsou to žádní lotři. Dříve hlídali v nedalekých grafitových dolech pod zahradou. Pak dostali za úkol pečovat na tom ostrůvku o záhadný poklad.

Zvěděl jsem to z moudré knihy, kterou kdosi kdysi kamsi jaksi asi nevědomky v zahradě odložil. Vyčkávala tam na mě. Je v ní psáno, že poklad od permoníků se dá obdržet. Nejde to samo sebou, je zapotřebí vyslovit správné tajemné slůvko. Ale jaké? Dodal jsem si kuráž a zkusil ho ve hlavě vyštrachat. Ale napadaly mě jen samé politické hlouposti. Třeba kapitalismus nebo socialismus.

V podzemí ostrůvku v krumlovském zámeckém rybníku prý žijí dva permoníci.V podzemí ostrůvku v krumlovském zámeckém rybníku prý žijí dva permoníci.Zdroj: Miloslav Martenek

Přišlo mi na mysl po dobrém obědě, když jsem si ještě přidal omáčku a dva knedlíky, navštívit kvůli tomu slůvku přemoudřelého poustevníka. Na poštovní schránce i na zvonku má jmenovku LUDVA ŠESTÁK. Prodal poustevnu a teď ve stáří obývá samotinký zestárlou garsonku v paneláku naproti kontejnerům. Poradil mi vlídně, abych nedivočil: „To slůvko musí mít jen pět písmen, vážený pane, a vyslovit se dát zleva doprava i zprava doleva stejně. V tom je záhada toho pokladu. Plahočit se čtením dlouhatánských slov permoníky nebaví.“

Odůvodnil to jejich vrozenou šetrností nejen času. „Kdo šetří, má za tři.“ To byla poustevníkova poslední slova na rozloučenou. Upozornil jsem ho, že mu nešetrně kape vodovodní kohoutek.

Otužilci se sešli v Tiché u Svatého Kamene. Foto: Se svolením Vlasty Slípkové
OBRAZEM: Otužilci mezi ledy. Milovníci studené vody se sešli v Tiché

Navštívil jsem také oblíbenou krumlovskou vědmu Arabelu Klikyhákovou, s níž jsem chodil do školy. Tenkrát se jmenovala Háková. Byla to vykutálená žačka. Provdala se za manžela jménem Klika. Dohodli se, že obě příjmení spojí. Spojili dohromady i oba domy, v nichž každý dosud samotinký bydlel. Má pořád pusu parádně narostlou do úsměvu. Sluší jí to.

„Nejankuj a přestaň koukat zkroušeně. Vydrž chvilku,“ vypadlo z její usměvavé pusinky. Za dvě stovky se pak koukla do skleněné koule. A zvěstovala mi, že musím být při vyslovování toho slůvka ukrytý v kmenu starého okoralého stromu, co postává na hrázi u zámeckého jezera. A ukázala jeho fotku. „Je to báječný vysílač lidského hlasu. Co v něm uvnitř řekneš, to permoníci uslyší. Pokus se to tedy, hochu, trochu. Když se jim nějaké to tvoje pětipísmenkové slůvko zalíbí, pošlou ti pak poklad o sto šest poštou. Ale pozor! Musíš jim vyžvanit kromě toho slůvka, až ho vymyslíš, i své jméno, adresu, věk, politickou příslušnost a náboženské vyznání. Jsou zvědaví, s kým mají tu čest. A taky chtějí znát velikost bot, jestli nejsi obr. Ty oni neradi. Na to nezapomeň!“

Žáci z Loučovic si pro své nejbližší nachystali vystoupení s vánoční tématikou.
Vánoční akademie žáků z Loučovic potěšila jejich nejbližší a kamarády

Ještě se mi pochlubila, že plánuje zřídit v bývalých kasárnách moderní vědmárenství a s kamarádkou věštkyní i věštírenství se samostatnými čekárnami a toaletami. Místa tam bude na ně habaděj.

Manžel Pankrác se syny Servácem a Bonifácem nezůstávají s nápady pozadu. Oba jsou zkušení pejskaři a chtějí tam vybudovat luxusní rekreační penzión pro psy z celé Evropské unie. Připravují pro ně pestrý zábavný a sportovní program. Pro otylé psy mají už vymyšlené odtučňovací kůry bez hladovění.

Když jsem od Arabely nadšeně odcházel, odkýblovala se do kuchyně, jelikož koule jí vyjevila zadělat konečně těsto na koláče. Na dvorku skotačily slepice s kohoutem. Koukal na to manžel Pankrác, chvíli zvědavě i já. Za plotem zvědavě pohlížel na tu slepičí estrádu sousedovic pes a pobavit se přišla k plotu taky sousedka s kočkou a kocourem.

Windy Point u Lipna je stále pod vodou, bistro s fondue gondolou ale v sobotu otevřelo. Na snímku provozovatel Windy Pointu, barman David Neumann s manželkou.
Windy Point u Lipna je stále pod vodou. Bistro s gondolou ale v sobotu otevřelo

Pokoušet jsem se celý týden vyšťourat v hlavě nějaké kouzelné pětipísmenkové slůvko čitelné stejně z obou stran. Byla to makačka a přestávalo mě bavit být pořád plonkový. Ale najednou jsem vyšpekuloval dokonce hned tři: rotor, pochop, kajak.

Neváhal jsem a šel hned vyslovit ta slůvka do kmenu. Zkouknul jsem ale nejdřív okolí, aby mě někdo nešmíroval. A taky se podíval, není-li v tom kmenu narafičený nějaký odposlech.

Důležitá vysvětlivka pro čtenáře: Jako důkaz přikládám tuto fotku, na níž stojím na radu Arabely Klikyhákové v kmenu toho vysílacího stromu.

Koukala na mě zvědavě labuť. Poté dva kapři vystrčili hlavu z vody. Vypadali oba hladově. Hodil jsem jim kousky rohlíku a popřál dobrou chuť. Zhltli je, než bys řekl švec, pak mrskli s sebou zpátky pod vodu. Labuť rohlíkem namyšleně pohrdla a předvedla mi, jak umí elegantně udělat čelem vzad. A odplula za lepším pochutnáníčkem.

Hasiči a záchranáři vyjeli k požáru domu s pečovatelskou službou ve Větřní.
Ve Větřní hořel dům s pečovatelskou službou. Jeden člověk má závažné popáleniny

Pak jsem několik dní vyčkával, co se stane. Nic mi pošťáci nedoručili. Vyhlížel jsem je každým dnem. Tak jsem ten pokus zopakoval. A zase nic. Permoníci, jako na potvoru, byli asi zrovna někde v čudu, na dovolené nebo na návštěvě u trpaslíků. Ale nevzdal jsem to, snad se mi konečně poštěstí.

Měl jsem totiž sen, že ten úspěšný čas se blíží. Ani nevíte, jak se na ten záhadný poklad těším, až se s truhlicí ke mně pošťáci konečně přihasí. Může se i stát, že permoníci ocení mou vytrvalost a přinesou mi ji sami za dveře bytu, aby už měli konečně ode mě pokoj a nemusí o tom nikdo jiný vědět. Třeba uvnitř bude jen nějaká ošoupaná hračka pro děti nebo starobylá fajfka pro důchodce. Možné je i to, že bude prázdná, nebo, k mé velké radosti, plná zlata a drahokamů.

Taky mě ale trklo, že permoníci třeba tu truhlici nikomu nikdy ani náhodou nevydají. Zůstane na ostrůvku ukrytá až do konce světa, aby i další generace Krumlováků měly v období mladších čtvrtohor čím si lámat hlavu jako my nyní.

Zrovna když jsem se chystal vypít svou oblíbenou ranní kávičku, napadlo mě, co se mi zdálo v noci: nějaký kujón, kterému se poštěstilo dřív než mně, má už tu truhlici doma v almaře. Zahlédl jsem ji tam. Do jejího vnitřku jsem ale v tom snu nenakouknul. Škoda.

Jestli v truhlici je ukrytý opravdu cenný poklad, permoníci ho budou možná rozdávat jenom po dílech, ne někomu celý najednou. A rozkřikne se to. Kdejaký vykutálenec se pak bude chtít aspoň trochu přiživit. Nastane romantický humbuk a sháňka po těch důležitých slovíčkách, která jsem, já trumbera, v tomhle článku vyžvanil.

Arabela mi nenadále ráno na Silvestra brnkla, zrovna když jsem si uvařil své oblíbené kafíčko, abych neváhal a ozval se dneska permoníkům z toho stromu. V kouli je prý náhodně zahlédla. Sedí doma, popíjejí pivo a čemusi se smějou. Z jejich pohledu čiší vstřícnost.

To mě potěšilo. Tak tu jejich silvestrovskou vstřícnost půjdu do zámecké zahrady vyprubovat. Mám vykoumaná dvě nová slůvka: radar, madam. Prubnu je. Možná se stanu konečně bohatým a slavným. Hlavně stárnoucí alkoholici budou mít potom o čem v hospodách pokecávat. Ale vyžunknu napřed to silvestrovské kafíčko. Přeji si, aby tam bylo se mnou a v břiše mi fandilo.

Jan Vaněček, českokrumlovský spisovatel - humorista

Kresba: Miloslav Martenek

Foto: Simonka Burdová