Jeden máj. To není, prosím, omyl. Takhle nazvala někdy koncem 60. let minulého století moje tehdejší kolegyně Helena oslavu Svátku pracujících. Stáli jsme tenkrát společně na chodníku a ona si všimla, že na jednom z mnoha transparentů jimiž se státní svátek a den „pracovního klidu“, oslavoval, chyběla za jedničkou tečka. Takže text „Ať žije 1 máj“ Helena přečetla správně. Naštěstí si toho nikdo nepovšiml, protože „ten kdo stojí na chodníku, nemiluje republiku“, riskoval, že z pochodujícího davu na něj začnou tento veršík pokřikovat.

Samotná příprava Svátku práce byla složitá a náročná. Vymýšlela a schvalovala hesla vhodná do průvodu, navrhovaly se alegorické vozy, zpracovávalo pořadí pochodujících podle významu a velikosti podniku, školy, družstva a tehdy existujících „složek Národní fronty“.

Moje osobní zážitky jako náctiletého hocha jsou spojeny s oslavami v Kaplici. Průvod pracujících a alegorických vozů se řadil na dnešní Linecké ulici, aby v určenou hodinu a za zvuků několika dechovek, jimiž by průvod proložen, vyrazil směrem k náměstí. V prvním patře budovy, kde sídlily městské Komunální služby, stál u otevřeného okna s mikrofonem v ruce komentátor všeho dění, jímž býval důstojník místní posádky. Jeho slova byla roznášena do tlampačů, umístěných po celém náměstí a v přilehlých ulicích. Vzpomínám si, na jeho procítěné komentáře, které se nesly přibližně v tomto duchu:

„Nyní přicházejí soudruzi a soudružky z národního podniku Motor a vidíme na jejich transparentech, jaký si dali k prvnímu máji závazek a jak se jim ho daří plnit a překračovat. A už jsou zde pracující strojní traktorové stanice, kteří se zavazují k včasné přípravě strojů na letošní senoseč a žně."

V průvodu pak následovali zaměstnanci dalších kaplických podniků, jednotného zemědělského družstva, školní mládež a nakonec jely všemi očekávané alegorické vozy. Vojenská vétřieska na jejíž korbě mezi čerstvými březovými větvemi stáli u nakašírovaného hraničního kamene dva pohraničníci se psem a nad nimi se skvěly nápisy „Narušitelé hranic nikdy neprojdou“, nebo emotivněji laděná slova „Pohraničník se psem věrným, chodí v noci lesem černým….“. Na dalším vojenském voze seděli bez pohybu vojáci z místní posádky v přílbách a v rukou „třímali pevně“ své samopaly. Jeden rok se objevil i alegorický vůz ze sousedního Blanska. Vyleštěný zetor, řízený švarným traktoristou, táhl valník, na němž (opět mezi nezbytnými břízkami), „trůnila“ pečlivě vybraná družstevnice, oděná v novém pracovním oblečení. Držela kolem krku živé telátko a z obrovské láhve mu dávala pít. Podle jedněch to bylo odstřezené mléko, jiní tvrdili, že to byla jen nabarvená voda.

Čelo průvodu, na jehož konci za alegorickými vozy šli občané dosud stojící na chodnících se zastavilo před „Staliňákem“ (dnešní Slovanský dům) a vozy ze rozjely do podniků.

Východní stranu náměstí tvořila slavnostně vyzdobená a „opraporkovaná“ tribuna. Na té před rudým horizontem s obrazy aktuálních státníků ČSR (ČSSR) a SSSR stáli vybraní pionýři a za nimi v několika řadách místní političtí činitelé. V jejich středu pak hlavní řečník, což byl obvykle „soudruh z kraje“. Začínalo se státnímu hymnami, pak se v pevně určeném pořadí řečnilo a na závěr zněla zpívaná Internacionála. Oslava byla tím oficiálně ukončena a občané se mohli rozejít domů ke slavnostnímu obědu. Blížilo se totiž poledne.

Odpoledne se pak v městském parku Klementa Gottwalda konala umělecká estráda, v podání herců z Krajského divadla v Č.Budějovicích. V plátěných stáncích se prodávalo občerstvení z produkce Jednoty a RaJe. Kdo to pamatuje, ví co byla mejdlíčka, lízátka, cukrová vata žlutá a červený limonáda. Žvýkačka pak byla k dostání pouze, když jste si ji vystříleli na střelnici, kterou provozovala společně s houpačkami, kolotoči a lochneskou rodina Holých. Jejich lidová technická zábava, jak se tomu oficiálně říkalo byla provozována pod hlavičkou Parku kultury a oddechu Č.Budějovice.

Ve Staliňáku se někdy konala „prvomájová taneční veselice“ se živou hudbou. Bavení se ale končilo ve dvaadvacet hodin, jelikož pracující občané (a jiné ani nebyli) museli být připraveni na další, už pracovní den. Pouťové atrakce, k radosti dětí a smutku rodičů, setrvaly v parku až do dalšího svátečního dne, jímž byl 9. květen – výročí osvobození.

Na závěr dodávám, že 30. dubna večer a na prvního máje se v hostinci 4. cenové skupiny „Očko“ a ve dvou restauracích směly podávat alkoholické nápoje a vícestupňové pivo jen omezeně. Proč asi?

Pavel Mörtl