Myslivost ovlivňovaly stanovená nařízení. V roce 1681 se český zemský sněm usnesl na tom, že „lovectví je šlechtickou zábavou, jíž se nesmějí zabývat lidé nepovolaní“. Od té doby se také ustálilo nošení zvláštního mysliveckého oděvu. Pokud by někdo neoprávněně nosil myslivecký oděv, mohl být potrestán pokutou nebo vězením. Myslivec se ve své práci musel vyučit, a to se souhlasem vrchnosti. Zároveň dostal výuční list a konec obřadu byl slavnostní.
Dodnes přetrvává tzv. pasování na myslivce trojím úderem plochým tesákem na rameno. To nejcennější, co v myslivecké tradici přetrvává, je vztah ke zvěři živé i ulovené, i k ostatním účastníkům lovu. Etika platí také při vzájemných stycích myslivců. Náležité zacházení s ulovenou zvěří patří k základním povinnostem myslivce, jakožto výlož po každé leči a výřad po skončení honu.
Pocta úspěšnému lovci se vyjadřuje předáním úlomku (větvičky namočené do barvy ulovené zvěře), který se na znamení úspěšného lovu vetká na pravou stranu klobouku. V současné době dochází k renesanci tradic myslivecké hudby a troubení při zahájení a ukončení honu. K mysliveckým tradicím patří i pořádání Svatohuberských dnů či svatohuberských mší.
Ani myslivecká mluva není samoúčelná a je mnohem bohatší než obecné zoologické názvosloví. Každý druh zvěře a jejich vývojová stádia mají vlastní, velmi často výstižný název. Například oko zvěře je světlo, nohy opeřeného dravce jsou pařáty, zuby lišky, divočáka jsou zbraně (kly), ocas lišky je oháňka a na konci oháňky je kvítek, pachová zapáchající žláza u kořene lišky se paradoxně nazývá fialka … atd.
Česká myslivost byla zapsána na seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky – jak zní přesný název ministerstva kultury v roce 2008. Zapsání do seznamu zahrnuje řadu mysliveckých zvyků, rituálů a tradic, které bezpochyby patří do oblasti nemateriálního kulturního dědictví. 

František Novotný