Nastoupil pak jako hlídač na pražských parkovištích, byl dělníkem v různých skladištích, posléze dělal jako mnozí další oportunisté topiče v kotelnách. Psal fejetony do samizdatu. Jeho kniha Deník chartisty, aneb, Stalo se v kraji zvykem vyšel v nakladatelství Josefa Škvoreckého v Torontu. Vzpomíná v něm na dobu v komunistickém Československu před odchodem do exilu v roce 1980. S manželkou Dagmar podepsali mezi prvními Chartu 77.
V knize Deník chartisty o tom napsal: „Jako bouře, jako smršť, ženou se na hlavy signatářů Charty 77 útoky z novin, rádia i televize. Samozřejmě pod komandem policie. Kdo mohl čekat, že tak nevinný text Charty přivede mocipány na pokraj šílenství… Je dobře, že jsme oba se ženou mezi těmi, kteří to vyvolali. (I když se nám asi povede zle).“ Nemýlil se.
Deník chartisty vyšel poprvé v roce 1988 pod názvem Stalo se v kraji zvykem v nakladatelství Sixty-Eight Publishers Zdeny a Josefa Škvoreckých v Torontu, třetí doplněnou verzi vydal docent Zdeněk Susa ve svém nakladatelství ve Středoklukách již s názvem Všivá doba.
V roce 1980 po mnoha výsleších, šikanách, věznění v celách předběžného zadržení následovali s manželkou dcery, dvojčata, a odstěhovali se za nimi do Vídně. Obě byly povoláním zdravotní sestry a učinily tak po domovní prohlídce, při níž se jim estébáci hrabali v jejich osobní korespondenci, denících, prádle a v dalších soukromých věcech. Považovaly to za neodpustitelnou urážku. Bylo jim dvacet let, když jednotlivě složitými cestami přes Jugoslávii emigrovaly do Rakouska.
O průběhu svého a manželčina vystěhování František Vaněček napsal: „Dostali jsme úřední papír, ve kterém stojí psáno, že prý jsme oba bez státní příslušnosti a na území Československé socialistické republiky jsme se zdržovali přechodně. Myslí si, že když nejdříve děti, a pak i nás po nesčetných výhrůžkách vystrkali za hranice, budou mít od nás pokoj. Tak to se pletou!“
Ve Vídni redigoval sborník informací a komentářů, který se tajnými cestami šířil do Československa. Po roce 1989 žili spolu střídavě ve Vídni, v Praze a ve Vyšném u Nových Hradů, kde si koupili chalupu. Pan František zemřel 27. června 1999 ve Vídni. Byl poznamenán místem svého narození a dětství – Holubovem. Dospělý věk prožil ponejvíce v Praze. Známostí a přátel tam měl na desítky, například Jaroslava Seiferta a jeho dcery, Jiřího Lederera, Otku Bednářovou, Františka a Rivy Krieglovy, Jiřího Hájka, manžele Tominovy, Vlastu Chramostovou a další.
Manželka Dagmar, novinářka a spisovatelka, se narodila se jako Dagmar Vališová 28. února 1933 v Českých Budějovicích. Spolupracovala v exilu s Ivanem Medkem v Hlasu Ameriky, vysílaným z Vídně, a s českou redakcí Rádia Svobodná Evropa. V přátelskou vztahu byla s manželkou Karla Kryla. Po úmrtí manžela bydlela v Českých Budějovicích, kde je manžel pochován, nadále psala pro dvouměsíčník Listy, který založil v Římě v roce 1971 Jiří Pelikán, a do Vídeňských svobodných listů, i pro jiná tištěná média. Já jsem pak začal psát do Listů také. Byly jsme spolu v častém kontaktu a vzájemně si vyměňovali texty ke skouknutí před uveřejněním. Vydala knihu (2012) s názvem Od Islandu po Madeiru, v níž popisuje své cestovatelské posedlosti, ponejvíce preferovala mořské krajiny. Jsou v ni také zajímavá pojednání o kontaktech jak z let exilu, tak i po listopadu 1989. V roce 2014 se přestěhovala do Třeboně, tam ve svém bytečku 2. května 2015 ve věku osmdesát dva let zemřela. V úctou na ni stále vzpomínám.
Jan Vaněček, Českokrumlovský spisovatel
