Helena Doležalová se už cítí mnohem lépe, i když je to každý den jiné, jako na houpačce. Kde se nakazila neví, ráno si ještě přebrala důchod, došla domů a pak už si nepamatuje vůbec nic. „Sestřičky všechno vědí, jak jsem řádila, ale já nevím vůbec nic. Sestřičky jsou tu úplně božské, ty mě milují, já miluju je, ony jsou strašně hodné,“ říká s námahou i s dojetím v hlase.

Lidé, kteří trpí hypoxií a na delší dobu jim poklesne saturace kyslíku pod únosnou mez, se často neovládají. I s těmito problémy se musí dnes a denně vypořádávat zdravotnický personál na jednotkách intenzivní péče.

„Oni vlastně neví, co dělají. Nechtějí ležet, perou se s námi, sundávají si masku a všechny invaze, takže my jim, chtě nechtě, musíme, než jim léky zaberou, přichytit ruce. Sebemenší pohyb znamená pokles saturace,“ vysvětluje staniční sestra JIP interních oborů příbramské nemocnice Eva Mastná.

Boj o život

Helena Doležalová byla jednadvacátý den přeložena do neinfekční části JIP. Přestože už se s ní sestřičky snaží rehabilitovat, vysazují ji do pojízdného křesla, na kterém už jezdí i do koupelny, pořád u sebe musí mít kyslíkovou lahev. Její stav se ale den ode dne lepší a brzy si ji dcera bude moct odvézt domů.

„Oni mě nahoře nechtěli. Sestřičky mě stáhly dolů,“ komentuje Helena Doležalová svůj boj o život. A vzkazuje: „Važte si svého života, protože život je krátký, a když přijdete do takové situace, vůbec si nedovedete představit, co je to za dřinu, než se z toho člověk dostane. Já myslela, že už nebudu. Znovu jsem se narodila.“