Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Na to, jak jste mladý, už jako trenér působíte poměrně dlouho. Co všechno jste stihl v roli hráče?

S fotbalem jsem začínal v sedmi letech v Dačicích, v žácích jsem si odskočil do Jindřichova Hradce a v dorostu zase do Tábora. Zhruba v třiadvaceti letech jsem však začal mít problémy s koleny a i když jsem i nadále hrál, už jsem se nikdy necítil ve stoprocentním stavu. To byl také jeden z řady důvodů, proč jsem se dal na trénování. Fotbal je můj život a chtěl jsem se v něm uplatnit i jinak než jen jako hráč.

Jaké byly vaše trenérské začátky a u jaké to bylo kategorie?

Už během hráčské kariéry jsem se zajímal o to, co a proč děláme na tréninku. A již v dorosteneckém věku jsem ve volném čase chodil pomáhat na tréninky mladších kategorií. Posledních osm let se trénování mládeže věnuji naplno. V začátcích jsem těžil hlavně z toho, jak jsem byl vedený mými trenéry v mládežnických kategoriích. Brzy jsem však zjistil, že to mi stačit nebude a musím se přizpůsobit současné době i novým trendům. Prošel jsem si postupně licencemi UEFA C a B, což mě jen utvrdilo tom, že směr, jakým se chci vydat, je správný.

Co všechno jste s fotbalovou mládeží prošel, jaké ročníky jste vedl a jaké jsou vaše největší trenérské úspěchy?

Vyzkoušel jsem si postupně všechny kategorie. Od dětí ze školek až po starší žáky. Pokud bylo třeba, tak jsem moc rád pomohl i s dorostem. Vidím jako velkou výhodu, že jsem zároveň mohl být u všech kategorií, protože jsem se tak nejlépe v praxi mohl přesvědčit, co děti v jakém věku potřebují nebo zvládají a zároveň mohl pozorovat vývoj všech hráčů. Jako trenérský úspěch na této úrovni beru hlavně to, že se nám v Dačicích po dlouhé době podařilo dát mládež ve všech kategoriích dohromady. Jsem rád za každého kluka, který dostal nabídku jít hrát na vyšší úroveň. Nejhezčí pocit jsem zažil, když se nám s dačickými kluky podařilo na školním turnaji McDonald's Cup postoupit přes okresní a krajské kolo až do republikového finále v Olomouci. Byl to jubilejní dvacátý ročník a nám se podařilo postupovat a vyřazovat týmy z velkých okresních měst, které mají sportovní třídy.

V posledních letech jste působil jako profesionální mládežnický trenér při okresním fotbalovém svazu. V čem vaše práce spočívala?

V roce 2018 jsem dostal nabídku pracovat pro fotbalovou asociaci jako okresní grassroots manažer. To obnášelo v daném okrese objíždět kluby, zápasy a turnaje mládežnických týmů. Řešit s kluby jejich problémy, pomáhat jim s nastavením tréninkového procesu a starat se o okresní výběry. Už před tím jsem ale pomáhal s organizováním nových modelů soutěží a zapojoval se v akcích pro jindřichohradecký OFS.

Najednou jste se však ocitl v kanadské Ottawě. Jak se to všechno seběhlo?

„Po x letech v Dačicích a dvou letech na svazu jsem cítil, že bych se chtěl posunout zase o kus dál. Začal jsem studovat trenérskou A licenci a vidím to jako dnes, když mi po jedné zkoušce zavolal Tomáš Maruška a zeptal se mě, co bych řekl na to, vyzkoušet si zahraniční angažmá. Tomáš je pro mě důležitou osobou v mé trenérské kariéře! Hodně mě ovlivnil už od školení B licence a pokud mě doporučil do Ottawy, tak ve mně zřejmě vidí i nějaký trenérský potenciál, což mě pochopitelně těší. V Kanadě trénuje i Jihočech Vladan Vršecký, který je ještě o rok mladší než já a za sedm let v Ottawě si v klubu vybudoval pozici technického ředitele. Nešel jsem tedy úplně do neznáma, Vladana navíc znám z doby, kdy jsme měli možnost spolu odehrát několik utkání za jihočeský krajský výběr. Tomáš nás po spousta letech zkontaktoval, což nakonec vedlo k tomu, že jsem si vloni na vlastní kůži vyzkoušel, jak to v Kanadě funguje. Na konci mého odjezdu padla otázka, zda bych chtěl pracovat jako trenér v Ottawa TFC. Od té doby jsem byl rozhodnutý, že to musím zkusit.

Co vaše jazyková vybavenost?

Jazyk byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem chtěl tuto nabídku využít. Při mezinárodních turnajích po celé Evropě jsem zjišťoval, jak je důležité ovládat angličtinu. Ve škole mě na realitu nepřipravili. I přesto, že mám maturitu z angličtiny, musel jsem chodit poslední rok na doučování. I tak jsem prostě mluvit neuměl. Jsem tady od září a troufnu si říct, že na hřišti si poradím obstojně a i mimo hřiště začínám vidět pokroky. Více rozumím, nebojím se zapojit do rozhovoru o fotbale. Hlavní posun vidím v tom, že už nejsem nervózní, když na mě někdo promluví, nebo jestli udělám chybu. V restauraci si i objednám to, co opravdu chci, a zvládl jsem si sám vyřídit i drobnosti s bankovním účtem.

Popište nám trochu dění v ottawském klubu, kde působíte. Prý tam je dva a půl tisíce mladých fotbalistů?

Přesně tak. Každý u nás, když slyší Kanada, tak vidí jen hokej. Náš klub Ottawa TFC má kolem tří tisíc členů a je tady populární i ženský fotbal. Řekl bych, že dívky tvoří čtyřicet až padesát procent členské základny. Je to velká organizace a každému bych přál si podobnou zkušeností projít. Fotbal tady jde nahoru a každý by se zde mohl inspirovat. Například jak řídit klub a organizovat akce. Mimo Vladana je tady i další Čech Pavel Čančura, který je zároveň i šéfem klubu. Ten se však určitě cítí být více Kanaďanem, protože zde žije odmalička. Všichni mi tady v začátcích pomáhají a našel jsem v nich velkou oporu. Klub je zároveň partnerským klubem Toronta, který hraje kanadsko americkou MLS.

Popiště, jak vypadá váš klasický pracovní den v Kanadě?

V době covidu je dost věcí omezených. Máme to štěstí, že tady je relativně klid a proto můžeme normálně trénovat. Dopoledne jsem v kanceláři, kde postupně poznávám, jak klub funguje, a odpoledne máme tréninky na hřišti. Do konce listopadu jsme trénovali venku, nyní už jsme se přesunuli do nafukovacích hal s umělým povrchem. Během týdne stihnu kolem patnácti tréninkových jednotek všech kategorií. Teď jsem začal chodit i na ranní tréninky do školních tělocvičen, kde mám na starosti i dívčí tým.

Jak dlouho v zámoří hodláte zůstat?

Víza a smlouvu mám na rok. Poté uvidíme, jak se vše vyvine. Jak budu spokojený já, a hlavně, jak s mou prací budou spokojeni v klubu. Osobně si myslím, že rok je krátká doba na to, abych mohl vše poznat a být na solidní úrovni s angličtinou. Budu tvrdě pracovat na tom, abych se zde prosadil podobně jako v Čechách.

Ani Kanadě se samozřejmě nevyhnula pandemie koronaviru…

Covid nějak moc nepociťuji, žiji vlastně v takové bublině, kdy jsem buď na hřišti, nebo doma… Všude jsou dezinfekční prostředky, nosíme roušky, do obchodu musí být, na hřišti je ale nemáme. Televizi nesleduji, když se něco zvláštního děje, tak se to dozvím na poradě, ale všichni se tady chovají zodpovědně.

Co děláte ve volném čase?

Když je volno, jdeme se projít do města nebo do přírody, která je tady opravdu krásná. Když jsme ve městě, tak ani nepociťujeme nějaká omezení, lidí je všude dost a provoz velký, jakoby se nic nedělo. Mimo procházky po městě a v přírodě trávím volný čas s ostatními trenéry. Hrajeme volejbal, badminton, tenis. Koukáme na MLS společně, chodíme do fitka… A nějaký čas zabere i volání blízkým do Čech. Sleduji také hokejovou NHL, těším se až se zase rozběhne, ale bohužel to vypadá, že bez diváků. Rád bych i navštívil NBA v Torontu. Na Vánoce se chystám na tři týdny domů a stejně tak i v létě. Pokud vše vyjde, tak chci, pokud bude zájem a situace to dovolí, zopakovat fotbalový kemp pro mládež na Jindřichohradecku. Minule se konal ve Strmilově a zúčastnilo se jej padesát hráčů. Bylo to moc fajn.