Jaká je aktuální situace?
Nakažených ubývá. Teď je jich přes 1400, zemřelo 12 lidí. Brzy se budou uvolňovat některá opatření, která jsou tady jedny z nejpřísnějších na světě; podobně jako v Česku se budou otevírat další obchody a firmy, bude se moct více cestovat a budou se moct provozovat i některý místní sporty, hlavně se mluví o surfování, což je tady populární. Kolektivní sporty mají zatím stopku.

Jak jste na tom vy?
My jsme sem přiletěli hledat práci v zemědělství a pohostinství. Našli jsme ji nakonec přibližně v polovině severního ostrova v oblasti Hawke's bay. Jednalo se o sběr borůvek. To byla fajn a celkem i příznivá práce, než přišly první zprávy ohledně koronaviru na Zélandu. Když vláda nařídila karanténu, tak se začalo na borůvkách kvůli hygienickým opatřením propouštět, o práci přišlo 80% lidí. Ocitli jsme se v situaci, že buď zůstaneme v oblasti, kde jsme. Že bychom se ubytovali v nějakém placeném kempu s tím, že se budeme snažit sehnat práci. Anebo že zkusíme jet do oblasti, kde roste kiwi. Tam je totiž spousta práce, ale zase bychom byli bez ubytování. Rozhodli jsme se zůstat a snažit najít práci.

Podařilo se?
Bohužel ne. I v zemědělství, které je otevřené, se zaměstnanci kvůli hygieně nepřijímají. Jsme teď vlastně uvěznění ve vesničce Te Awanga, kde musíme platit za ubytování, ale nemáme žádný příjem. Snažíme se žít z toho, co nám příroda dá; roste tu mandarinka, fíky, feijoa, jablka, často sbíráme v moři slávky, což nás i učí místní lidé. Ti byli dříve trochu odtažití, ale nyní nám hrozně pomáhají. Myslím, že si z toho dost vezmu i do Česka. Zkusím doma něco vypěstovat a živit se tím, celkem se mi tento způsob života zalíbil. I když farmář ze mě asi nebude. (úsměv) Jinak se pořád snažíme najít práci. Trávíme čas běháním, předěláváním našeho pojízdného domova. Je tu i několik Čechů, takže hrajeme i stolní hry a podobně.

Jaké je spojení se světem?
Mám mobil, notebook. Horší je to tady s pokrytím, takže na videorozhovory to není. A než mi naběhne stránka na mobilu, tak si stihnu udělat oběd, ale informace mám. Na dálku sleduji vše, co se doma i ve světě děje.

Jak dlouho takhle vydržíte?
Myslím, že finančně bychom to ještě pár týdnů zvládli, Kvůli bezpečnosti jsme v placeném kempu, peníze tedy ubývají. Žijeme trošku jako na pustém ostrově. (úsměv) Ale konečně máme i teplou sprchu. Předtím jsme byli pouze ve free kempech, kde je jen záchod a většinou studená sprcha na pláži, takže s hygienou je to v tuto chvíli lepší.

Člověk se v takové situaci musí uskromnit. Ale zase zhubnete, ne?
Hubnutí jsem si dal tady na Zélandu jako cíl, navíc díky karanténě chodím i běhat a zacvičit si. Díky té stravě je to jednodušší.

Napadlo vás se v téhle situaci vrátit zpět domů?
Samozřejmě, že napadlo. Přišly nám od ministerstva zahraničí maily ohledně repatriačních letů. Nicméně dali jsme dost peněz za cestu sem, za auto, víza, pojištění a tak dále. Nyní bychom to všechno vyhodili a ještě bychom museli sehnat peníze na zpáteční letenky. Raději nic nevzdáváme a věříme, že se situace brzy zklidní a že si to tu užijeme naplno.

Už jste říkal, že vám místní domorodci pomáhají. Jací jsou?
Místní musíme rozdělovat na kiwáky a maory. Kiwáci jsou přátelští, už nám několikrát moc pomohli; třeba když nám došel benzín, tak první člověk, který nám zastavil, ihned pomohl. Všeobecně jsou strašně starostliví, i když někdy až moc. Oproti Čechům, kteří si hrabou na svém písečku, mají potřebu vše řešit i u ostatních. Ale jak říkám, ne vždy je to úplně příjemné. To maoři jsou uzavřená komunita, kterou místní a ani většina turistů nemá moc v lásce kvůli jejich chování. Ale musím říct, že například s jednou maorkou jsem se dal do řeči a skvěle se s ní povídalo, i když sama si stěžovala, že ostatní maoři jim nedělají dobré jméno.

Jak se k problémům spojených s pandemií staví místní politici?
Novozélandská premiérka Jacinda Ardernová je známá tím, že je dost opatrná. I v průzkumu hlasovala většina obyvatelstva pro prodloužení karantény. Pouze pár podniků bylo pro, aby se opět otevřelo. Ale ono se těm lidem také mluví jinak, protože místní kompenzace za ušlé zisky a mzdy se vůbec nedají porovnávat s těmi v Česku; místní takřka o nic nepřijdou.

Ale prý ta situace mohla být příznivější, kdyby…
…kdyby zélandská vláda pro mě trochu nepochopitelně nerepatriovala několik set lidí z Austrálie. Podle mě se tím virus rozšířil i zde, kde by izolace měla být i z geografického hlediska jednoduchá. Pak ale udeřil naplno. V tu chvíli začala vláda narychlo dělat opatření, které jsou podobná těm českým. Jen tu nejsou povinné roušky. Je ale povinný rozestup dva metry. Obchody fungují - jeden jde ven, jeden dovnitř. Podle mého názoru je to lepší varianta než v Česku, kde jsou lidé i přes doporučení od sebe pár centimetrů, i když mají roušky. Opatření se striktně dodržují, protože tresty jsou opravdu vysoké. Strach jde poznat pouze u starších lidí, jinak místní jsou stále usměvaví a optimističtí.

Jsou podle vás ve světe daná opatření nutná? Nebylo by lepší nechat populaci promořit?
Určitě jsou nutná. Nesouhlasím úplně se vším a všude, ale podle mého by promořování přispělo pouze k vyššímu počtu úmrtí, nikoliv k rychlejšímu zastavení pandemie. Nehledě na to, že už nyní jsou kapacity nemocnic plné a v případě promoření by jich nebylo dostatek.

Jak vás vlastně napadlo zkusit pracovat na Novém Zélandu? Co bylo největší motivací?
Ten nápad se zrodil klasicky po česku, v hospodě. (úsměv) Hraji v Praze Hanspaulskou ligu malého fotbalu a spoluhráči, kteří tam už byli, mi o tom všem vyprávěli. Měl jsem chuť to taky zkusit. Tak pak už jen zbývalo přemluvit přítelkyni, ať jde taky do toho. Naštěstí tím nápadem byla nadšená snad ještě víc než já. Rozhodnutí padlo během jednoho večera. Největší motivací bylo určitě cestování, poznávání nové kultury a trochu i adrenalinu, že vlastně budu na druhém konci světa.

Kdy jste vyrazili?
Jsme tu od půlky února. Jako většina Čechů zde jsme se rozhodli pro život v autě, campervanu. Během té doby jsme stihli projet pár zajímavých míst, například město Rotorua, které je díky svým geotermálním pramenům známé jako asi nejsmrdutější město na světě, protože všude cítíte jenom síru; pokud na to člověk není zvyklý, tak mu to opravdu nedělá dobře. Dále jsme poznali hlavní město Auckland, což mi ze všech měst, které jsme procestovali, a nemyslím si, že jich bylo málo, přijde nejrozmanitější ze všech. Opravdu byste z několika míst nepoznali, že jste v jednom a tom samém městě. Na to, kolik Zéland skýtá možností, jsme toho ale zatím tolik nestihli.

Co jste dělal před tím, než jste se vydal za dobrodružstvím?
Před časem jsem šel do Prahy, že tam budu studovat. Přihlásil jsem se na vejšku, ale přitom jsem pracoval a se školou sekl. Myslím, že jsme spíš zpohodlněl a chtěl hlavně cestovat. Ale školu jsem úplně nezavrhl. Po návratu bych chtěl v Praze vystudovat fotbalového trenéra. Zároveň budu asi pracovat. Uvažuji, že se vrátím ke své poslední práci, kdy jsem se, zjednodušeně řečeno, na letišti v Praze staral o to, aby letadla odlétla včas a byla technicky v pořádku.

Z Prahy jste se vracel domů do Oseka. A při tom hrál i za Baník. Kolik jste toho v sezoně stačil odehrát?
Za Baník jsem odehrál 9 zápasů, ale hlavně ze začátku jsem se pořád zotavoval ze zranění kotníku z předešlé sezony, takže v součtu minut přibližně 7 zápasů. V nich jsem dal 4 góly.

Jak předčasně skončený ročník hodnotíte?
Já tu sezónu hodnotím kladně. Páté místo je fajn. Ale je škoda některých ztracených zápasů. Rozdrtíme silné Chlumčany 9:0, pak ale hloupě prohrajeme s týmy, které jsou pod námi. Ale to je holt kouzlo fotbalu a především nižších soutěží. Škoda, že se ročník nedohrál. Ale jsem rád, že vyhrál zdravý rozum. Slyšel jsem mnoho názorů. Mezi nimi byly i takové, kteří říkaly, ať se hraje dál. Ale zajímalo by mě, co by pak kluci říkali, kdyby chytli virus a pak nakazili rodinu.

Zajímáte se, jak to se sportem vypadá na Zélandu?
Jasně! Na sport se ptám každého kiwáka. Většinou je na prvním místě pochopitelně rugby, běželo i v každém baru, dokud byly otevřené. Jinak jsou zde populární vodní sporty a kriket. Mezi ženami je populární netball, což je něco jako basketbal, ale hrají to výhradně ženy. Můj dojem na sport na Zélandu je takový, že se zde snaží udělat vše, aby byli v čemkoliv lepší než Australané. Ale bohužel tady všechno bylo taky pozastavené. Dokonce jsem měl dohodnutou schůzku s šéfem fotbalových rozhodčích místní oblasti, že bych tady mohl zkusit pískat. Nadšení bylo na obou stranách, kvůli pandemii to padlo. Místní soutěže jsou dosti podobné těm v Americe. Místo klubů spíše hrají školy, ať už je to jakýkoliv sport.