Kliknutím zvětšíte
Rozhodně nešlo jen o góly a zábavu pro asi dva tisíce diváků (z nichž každý zaplatil pět rublů za vstupenku).
Oficiální verze, kterou po válce vytvořila sovětská propaganda, vypráví přibližně toto: hřiště bylo obklopeno příslušníky SS se štěkajícími psy, rozhodčí (další esesák) pobaveně ignoroval brutální fauly německých hráčů. Borci v rudých – tedy komunistických – dresech Startu však byli jasně lepší.
Nezviklalo je ani to, že o přestávce vtrhl do šatny rozzuřený důstojníka hrozil jim smrtí, pokud vyhrají. Sovětští lidé porazili Němce 5:3 a zaplatili cenu nejvyšší – hned po zápase byli skutečně postříleni nacistickým komandem.
Dobrat se pravdy o legendárním zápase není jen tak. Těsně po skončení druhé světové války se stalinské bezpečnostní složky snažily tento příběh příliš nerozmazávat. Někteří přeživší aktéři mače se jako „kolaboranti s okupanty“ dostali do gulagu. Později, v 60. letech, vznikla verze o fotbalistech-hrdinech a členové týmu Start obdrželi vysoká vyznamenání (často posmrtně). Stavěly se pomníky, vznikaly oslavné publikace.
Bylo to krvavé, ale jinak
Až rozpad SSSR umožnil ukrajinským badatelům objektivnější výzkum. A ukázalo se, že všechno bylo trochu jinak.
„Nikdo z Němců nám nevyhrožoval, abychom ten zápas prohráli,“ řekl v rozhovoru pro kyjevský rozhlas účastník „Zápasu smrti“ a střelec dvou gólů Makar Hončarenko (zemřel v roce 1997). Také další očití svědci se shodli na tom, že utkání neprobíhalo za tak dramatických okolností, jak se po válce tradovalo.
Podle nejnovějších výzkumů fotbalistům Startu žádní esesáci nevyhrožovali a v publiku na stadionu se nenacházely žádné ozbrojené složky se psy. Kyjevané nehráli v rudých dresech ze sympatií ke komunismu, ale protože je prostě nafasovali od Němců. Tým Luftwaffe se neuchyloval k nečisté hře a rozhodčí nikomu nenadržoval.
Po zápase dokonce vznikla fotografie ukazující usmívající se hráče obou mužstev v uvolněné atmosféře (na následném večírku údajně tekla proudem podomácku vyrobená vodka). Nic z toho se do oficiální sovětské verze událostí nedostalo.
Takže se tehdy vlastně nikomu nic nestalo? To rozhodně ne, naopak.
Stopa moravského inženýra
Iniciátorem vzniku fotbalového týmu Start byl podle archivních záznamů jistý Josef Durdík, původně moravský inženýr, který po první světové válce a službě v rakouské armádě zůstal v nově vzniklém Sovětské svazu. Po vpádu německých vojsk a bitvě o Kyjev (ta v srpnu a září 1941 skončila katastrofální porážkou Rudé armády, do zajetí padlo kolem 600 tisíc vojáků) přesvědčil okupační úřady, že je „etnický Němec“a jako takový požíval řady výhod oproti ukrajinské populaci.
Stal se ředitelem jedné z kyjevských pekáren a postupněv ní zaměstnal bývalé fotbalisty Dynama a Lokomotivu, aby vytvořil silnou podnikovou jedenáctku Start. Oficiální ligové soutěže se pochopitelně nehrály, takže zápasy proti různým částem Wehrmachtu byly nejatraktivnější sportovní podívanou oné pohnuté doby. Nezapomínejme ovšem na to, co probíhalo za ploty stadionů: Němci tehdy v největším ukrajinském městě rozpoutali masové represe proti Židům i Ukrajincům, o život při nich přišlo až 200 tisíc lidí.
Za vším stál zřejmě udavač
O devět dní později, tedy 18. srpna, si gestapo přišlo pro šest hráčů Startu, později byli zatčeni další dva. Jeden byl umučen při výsleších, další zastřelen (údajně) při pokusu o útěk. Tři účastníci zápasu byli později popraveni v koncentračním táboře.
Šlo ale skutečně o krvavou pomstu za potupu německé fotbalové cti? Leccos naznačuje, že to bylo jinak. Start totiž na jaře a v létě 1942 během nacistické okupace Kyjeva absolvoval duely např. proti týmu německých dělostřelců, proti železničářům či proti vojákům z Maďarska. Všechny poměrně jednoznačně vyhrál.
To platilo i pro první mač proti Flakelf 6. srpna, v němž domácí uspěli 5:1. O tři dny později se konala odveta, právě onen „Zápas smrti“.
Toto ponuré označení by se však spíš hodilo na utkání, které Start odehrál 16. srpna proti jinému kyjevskému válečnému mužstvu s názvem Ruch. Jeho zakladatel a trenér Georgij Švecov do něj lanařil bývalé elitní fotbalisty Dynama, ti se však báli jeho pověsti známého kolaboranta a raději šli do Startu.
Posílený tým poté vyhrál nad Ruchem vysoko 8:0 a Švecova to prý tak rozlítilo, že šel na gestapo a udal hráče Startu jako bývalé příslušníky NKVD. Dva dny poté začalo zatýkání…
Při poválečných výsleších to dosvědčili někteří členové „prokletého“ týmu. Švecov měl pro své udání alespoň částečně jakési opodstatnění: Dynamo Kyjev před válkou spadalo pod ministerstvo vnitra (tedy NKVD) a řada jeho hráčů skutečně působila v bezpečnostních složkách.
Jistým náznakem je také fakt, že Němci nechali na svobodě tři členy Startu (a rovněž aktéry zápasů proti Flakelf), kteří před válkou nehráli za Dynamo, ale za Lokomotiv. Nic z toho se později v sovětských publikacích neobjevilo.
Ve filmu hráli Stallone i Pelé
„Zápas smrti“ inspiroval hned několik filmů. Zřejmě tím nejznámějším je americko-britský snímek „Escape to Victory“ – v české verzi má název „Vítězství“ – z roku 1981. Příběh je přenesen do zajateckého tábora, kde mužstvo složené ze spojeneckých vojáků hraje fotbal proti německým dozorcům.
Hlavních rolí se ujali Sylvester Stallone (hraje brankáře, chytajícího v rozhodujícím momentě zápasu penaltu), Michael Caine a Max von Sydow, ve filmu ale účinkovalii skuteční profesionální fotbalisté v čele s legendárním Pelém a anglickým gentlemanem Bobby Moorem. Na filmu se prý podílelo až 250 tisíc komparzistů.
Ve filmu je řada prvků vycházejících z tradiční verze příběhu – esesáci se psy kolem hřiště, brutální fauly německých hráčů, zaujatý rozhodčí i hrozby smrtí statečným hrdinům. Skutečností je, že tvůrci filmu do značné míry vycházeli především z maďarského snímku „Dva poločasy v pekle“ z roku 1961, založeného na legendarizované verzi kyjevských událostí.
Putinovská propaganda nelení
„Zatčení hráčů gestapem rozhodně nemělo žádnou souvislost se zápasem (proti Flakelf),“ uvedl v roce 2006 Volodymyr Pristaiko, bývalý významný představitel ukrajinské tajné služby, který analyzoval dostupné dokumenty o celém případu a publikoval na toto téma knihu.
Historik Volodymyr Hynda zase upozornil na to, že za války byly fotbalové zápasy mezi místními mužstvy a okupačními jednotkami zcela běžné, zdokumentováno jich je minimálně 111 (z toho 60 vyhráli Ukrajinci).
Proč tedy vznikl mýtus právě okolo utkání Startu proti Luftwaffe? Hlavním důvodem zřejmě byla snaha sovětských ideologů dokázat, že Kyjev nesnášel německou okupaci bez odporu. Proto se hodily „fotbalové“ oběti gestapa, byť důvod represei její průběh byly podle všeho jiné, než jak se po válce tradovalo.
Stejně tak byla opomenuta skutečnost, že řada hráčů Dynama byla brutálně postižena už před válkou během Stalinových čistek. Roli v tom pochopitelně hrála i jejich národnost a nechuť Ukrajinců k bolševickému režimu po děsivé zkušenosti násilné kolektivizace a hladomoru začátkem 30. let.
Jedním z posledních výhonků této barvité legendy je film ruského režiséra Andreje Maljukova „Match“ z roku 2012. Kladnými hrdiny jsou v něm – jak jinak – ruští komunisté, zatímco všichni kolaboranti mluví ukrajinsky.
Jde o ukázkový příklad kontinuity někdejší sovětské a nynější putinovské propagandy. Ta se snaží zpochybnit oprávněnost samostatné existence Ukrajiny a podpořit dojem, že tam stále panují pronacistické nálady. K tomu se Rusům hodí i dávné oběti německé okupace.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
