Kouč přitom po zápase tvrdil: „Mohli jsme prohrát, ale i vyhrát.“ Když to vezmeme do důsledků, má pravdu. Jenže jen proto, že tak už to ve sportu bývá. Zvítězit mohou oba.

Bohužel, Jarolím a jeho tým mohli porazit Ukrajince jen v případě nehorázného štěstí. Herně na to vůbec neměli.

Důvody jsou dva. Tím prvním je kvalita hráčů. Ta je na straně Ukrajinců prostě vyšší. Ale ne o tolik, aby se jí nedalo čelit zbraněmi, které bývaly českou doménou.

To znamená bojovností, semknutostí a taktickou vytříbeností. Zejména ve třetím bodu mužstvo selhalo, což jde výhradně za jeho trenérem.

Absence herní tváře

Jarolím postavil špatnou sestavu, zvolil špatné rozestavení, pozdě (až o poločase) reagoval na drtivou převahu soupeře.

Kouč přitom už dávno není na začátku své mise, kdy by se podobné přehmaty daly tolerovat. K reprezentaci nastoupil v létě roku 2016 po útěku Pavla Vrby do ruské ligy.

Za tak dlouhou dobu nedokázal stvořit základní kostru sestavy. Nenašel ani herní tvář, jež by český celek charakterizovala.

Přitom jeho doba hájení dávno skončila. Jarolím měl dost času. Promarnil ho, proto by měl skončit.