Fotbalista Jan Zušťák vzpomíná na svého otce: Mít takového tátu bych přál všem

Už z těchto prvních slov je jistě patrné, že vzpomínání a vyprávění doprovázely velmi silné emoce. Honza je ale v pravém slova smyslu ustál. Stejně jako bezpočet soubojů ve fotbale i pádů ve svém osobním i sportovním životě.

Rozhovor

Honzo, když tvůj otec náhle odešel, mnoho sportovních srdcí nejen ve Strakonicích posmutnělo. A mnoho jich smutní nadále, mnoho lidí na něj stále vzpomíná.

Jak vidíš svého otce ty ve svých vzpomínkách?

Měli jsme s tatínkem nadstandardní vztah už od malička. Ve čtyřech letech mne přivedl k fotbalu a jenom díky němu jsem se dostal tam, kde jsem byl. Do první ligy v Příbrami. Časem jsme si vybudovali takový vztah, že to byl jediný člověk na světě, kterému jsem mohl důvěřovat úplně ve všem a který mne dokonale znal. Nebyl to jenom můj táta, byl to…kamarád. Věř mi, že jako jeho syn bych každému přál, aby měl takového tatínka, jako jsem měl já.

Gólmani se již mohou hlásit na tradiční kemp

Kdykoliv zazní jméno Jan Zušťák starší, pamětníci hovoří o skvělém fotbalistovi, brilantním střelci a hlavně věrném členovi oddílu Fezko Strakonice. I v tom jsi po něm? Sám při fotbalových exhibicích vybíháš v dresu Fezka.

Je to naše tradice, táta byl také Fezku věrný. Já ji ale v profesionální době porušil, protože jsem po vojně dostal nabídku do Příbrami. A taková nabídka se neodmítá. Třeba už jen proto, že se tak stalo díky tátovi, který mi fotbalově i lidsky hrozně pomáhal. Jezdil na moje zápasy do Příbrami, fandil mi a měl tam i svoje stálé místo. Myslím, že byl na mne hrozně pyšný…

Není tajemství, že jsem měl svoje mládí poněkud divočejší, ale myslím, že to k fotbalu patřilo. Měli jsme tam takovou fajn partu – Marka Kuliče, Rudu Otépku a další. Nebyli jsme žádní svatoušci, ale táta to o mně věděl a vždy stál při mně. Pomáhal mi jak se dalo. Nám všem. Ale také jsme uměli makat.

Tatínek byl ale také trochu bouřlivák.

V osobním životě byl tatínek až moc lidský a hodný. Ale co se týká fotbalu, tak jsme si byli hodně podobní. Když nazul kopačky, tak neznal bratra. Pamatuji si, že jsem někam přijel na zápas a lidi mi říkali: „Ty máš do taťky ještě hodně daleko. Ten nás tady všechny pokopal, dal nám tři branky a odjel. Ty jsi na něj ještě moc hodnej.“ Tak to je. Když chceš ve fotbale něco dokázat, musíš být tvrdý.

Maminka jednou vzpomínala, že táta utekl ze svatby u Vachtů na zápas, nasázel soupeři tři branky, a zase se vrátil na svatbu. To byl prostě on.

Určitě jste spolu rozebírali tvoje zápasy.

Pokaždé. Třeba jsem měl šance a nedal jsem gól, takže jsme prohráli. Přišel za mnou a říkal. „To nevadí. Příští zápas bude dobrý.“ A nebo jsem dal gól, čekal jsem na pochvalu, a on řekl: „Ty to tam moc šmrdláš, dej to bodlem.“ Byl psycholog. Když mi to nešlo, tak mne podržel. Když se mi dařilo, ještě přitlačil. Jsem mu za to pořád hrozně vděčný, protože to platí i v životě.

I když jsme mluvili o tom, že byl věrný Fezku, přece jen obul i jiné kopačky.

Táta odešel v 19 letech do Českých Budějovic, kde hrál za Dynamo. Ale kvůli mamince, kterou poznal v 17 letech, odmítl nabídky z Budějovic nebo z Bohemky a vrátil se do krajského přeboru ve Fezku. Aby mohl být s maminkou.

Měli jste s tátou něco opravdu společného, co bylo ve fotbale jen Zušťákovské?

Jistě. Zápasy se rozhodují ve vápně a myslím si, že já i taťka jsme se právě ve vápně dokázali prosadit. Když to bylo nutné, stali se z nás zabijáci (úsměv).

Jaká je nyní tvoje současnost? S fotbalem v Junioru už jsi skončil, ale je možnost nějakého návratu třeba v podobě trenéra?

To teď říct nemohu. Tátův odchod je stále velmi živý a bolestivý. Když přijdu na fotbal, všechno na mně padne a musím pryč. A to nemluvím o tom, že musíme držet chod rodinné firmy. Makáme v ní já, maminka, brácha Dan i jeho syn Dan. Jsou to úžasní lidé a nebýt jich, tak nevím, jak by to vše dopadlo.

Nikdy neříkám nikdy. Chci věřit, že se zase budu na fotbal těšit a budou to zase společné okamžiky s mým tátou. Že tam bude znovu se mnou. Ale teď ne. Věřím, že to fanoušci pochopí.

Ligové jaro otevřeli parádně, uspějí i ve Zlíně?

Vzpomínka:

V pondělí 20. ledna 2020 náhle zemřel bývalý fotbalista Fezka Strakonice Jan Zušťák starší ve věku 75 let.

Honza byl vynikají kamarád a také skvělý fotbalista. S fotbalem začínal v žácích Fezka v roce 1956 a roku 1962 již spolu s Mírou Žídkem posílili družstvo mužů, které spadlo do I. A třídy.

V roce 1964 je již nejlepším střelcem s 15 góly, za půl sezony kdy odchází na vojnu do Českých Budějovic a v roce 1966 se vrací zpět.

V ročníku 1968 nastřílel 42 branek, v roce 1970 to bylo dokonce 45 branek, a tak tomu bylo i následující roky až do sezony 1981/1982, kdy se začíná věnovat s Frantou Vaškem výchově mládeže.

Navíc od jara 1983/1984 trénuje muže A v KP až do ročníku 1989/1990. V sezoně 1986/1987 se pod jeho vedením hraje zde již divize.

K fotbalu dovedl i své dva syny Daniela a Jana. Na Křemelce, kam chodil s manželkou na mistrovské nedělní zápasy, nám bude chybět.

Jan Malířský