Pedro, jak se mu přezdívá, si vyzkoušel i zahraniční angažmá. Čtyři a půl roku prožil v Turecku. Upsal se celku z Antalye. Z Antalyasporu si na chvilku odskočil do Denizlisporu a svou tureckou misi nakonec zakončil v Bolusporu. Dnes se bývalý třiatřicetiletý ofenzivní záložník věnuje mládeži v písecké akademii, kde má na starosti kategorii U13. Fotbal ale hraje dál. Pravidelně nastupuje v krajském přeboru v dresu Protivína. O tom všem a nejen o tom se rozpovídal.

Jak se vám v momentální „koronavirové“ době daří? Najdete něco pozitivního?

Vždycky se snažím dívat na věci pozitivně. Alespoň mohu v dnešní složité době trávit víc času s rodinou a užívat si, jaké dělá každodenní pokroky můj jeden a půl roční syn Jakoubek. Mimo to ale trávím téměř každé odpoledne u nás na hřišti ve Skalách, kde vedu individuální tréninky. Když jsou školy zavřené, a fotbalové soutěže přerušené, je to alespoň způsob, jak mohu strávit čas venku a zároveň pomáhám klukům, kteří o to mají zájem.

Trénujete v písecké akademii kategorii U13. Jak jste se přímo k pozici hlavního trenéra dostal?

Minulý rok v létě, když jsem se stěhoval z Prahy na jih Čech, oslovil mě Leoš Gornický, který má na starosti mládež v Písku, zda bych měl zájem působit v klubu. Jelikož jsem v tu dobu dostudoval trenérskou licenci a práce s dětmi mě baví a naplňuje, rychle jsme se domluvili. Nakonec jsme se dohodli, že budu trénovat žákovskou kategorii U12 (dnes již U13). Vedle toho vedu spolu s Karlem Syrovátkou sportovní třídy ve škole Tomáše Garrigue Masaryka v Písku, kde jsme zahájili úzkou spolupráci s klubem tak, aby kluci měli stejný „servis“ jako ve špičkových ligových fotbalových klubech. Mají celkem sedm tréninkových jednotek týdně, čtyřikrát v rámci školy dopoledne, třikrát odpoledne. Klub jim navíc zajišťuje pravidelnou stravu, hodiny fyzioterapie, plavání a v jednání jsou i další aktivity, které by jim měly pomoci v jejich sportovním růstu. Vše děláme pro to, aby dostali vedle školního vzdělání i možnost maximálně rozvíjet svůj talent a měli k tomu ty nejlepší možné podmínky.Dojíždějí sem kluci například z Blatné, Hluboké nad Vltavou, dokonce i z Českých Budějovic.

Co vás na trénování fotbalistů nejvíc baví?

Sleduju, jaké dělají kluci při každodenním tréninku pokroky a jak se zlepšují. Důkazem toho jsou pak výsledky i na hřišti. Když jsem minulý rok začínal trénovat kategorii U12, neměli jsme proti ostatním ligovým týmům moc šancí a všechny zápasy jsme na podzim prohráli. Jaro se bohužel kvůli koronaviru neodehrálo. Ale teď, když už jsou v kategorii U13, jsme dokonce před další nucenou pauzou vyhráli tři zápasy v řadě. Je to radost vidět kluky po vyhraném zápase, jak oslavují a zpívají, to za to trénování opravdu stojí.

Změnil se hodně způsob trénování a přístup k dětem? Nebo jste se na nové věci nemusel tolik adaptovat?

Samozřejmě je dnes jiná doba, než když jsem vyrůstal já. Děti mají mnohem více možností pasivního trávení volného času, ať už to jsou chytré telefony, tablety, počítače, playstationy… Ale pak se to bohužel negativně projevuje na jejich pohybových dovednostech. Za naší doby jsme lezli po stromech, když jsme přišli ze školy, odhodili jsme aktovky a běželi jsme někam na plácek hrát na několik hodin fotbal. Nikdo nezůstával doma. To už se dnes bohužel neděje. A tak za jejich všeobecnou pohybovou průpravu musí přebrat zodpovědnost klub. Ale tisíce dotyků s míčem těm klukům samozřejmě chybí a projevuje se to. Proto je dnes tak důležitá úzká spolupráce se školou a jsem rád, že my to klukům díky návaznosti na píseckou školu Tomáše Garrigue Masaryka umožňujeme. Ale není to jen o škole a fotbalu. Kluci mají čas i na svoje další aktivity. Každý den, ať už mají trénink nebo ne, tak končí v šestnáct hodin a mají tedy spoustu času i na svoje další zájmy, úkoly nebo aktivity s rodiči.

V říjnu jste na domácí půdě ještě stihli odehrát Ondrášovka Cup. Jak hodnotíte utkání a vůbec turnaj jako takový? Líbí se vám koncept Ondrášovka Cupu? Média, peníze, vysoká ega…

Až na jeden zápas, který nám nevyšel, jsme odehráli povedený turnaj a nakonec jsme se štěstím postoupili ze čtvrtého místa do další fáze turnaje. Koncept hodnotím jako velmi povedený, konfrontují se týmy z různých soutěží, a protože se hraje jeden zápas jen dvacet minut, není často nouze o překvapení. Klukům se turnaj moc líbí a měli velikou radost, že postoupili a budou moci změřit své síly s dalšími týmy, s kterými se v soutěži normálně nepotkají.

Láká vás trénování na týmu profesionální mužské úrovni, nebo byste rád zůstal u mládeže?

Jelikož jsem ambiciozní a ligu jsem si už jako hráč zahrál, když jsem působil několik let v pražské Slavii, tak by mě samozřejmě lákalo si ji vyzkoušet i z pozice trenéra. Ale k tomu vede hodně dlouhá cesta. A myslím si, že každý kouč by měl strávit několik let u mládeže a trénování mužů je vlastně takový pomyslný vrchol. Já jsem si trénování vyzkoušel v Čížové, kde jsem působil v pozici hrajícího asistenta trenéra v České fotbalové lize v divizi. Teď jsem ve stejné pozici v Protivíně.

Kdo je vaším trenérským vzorem? A proč?

Momentálně se mi líbí, jakou práci odvádí ve Slavii Jindřich Trpišovský. Vypracoval se postupně mezi nejúspěšnější české trenéry. Klade důraz na výborně fyzicky připravené hráče, přivádí kluky, kteří mu zapadají do jeho herního stylu. Používá hojně moderní technologie, dokáže se na každý tým skvěle připravit, což jsme viděli i v konfrontaci s nejlepšími evropskými týmy a především jeho zásluhou je momentálně Slavia nejlepší český klub.

Jak dopadlo vaše studium na Jihočeské univerzitě. Zvládl jste úspěšně státnice?

Tříleté studium dopadlo úspěšně. V červnu jsem zakončil studium dokonce s červeným diplomem, čímž jsem udělal radost především mojí mamince – učitelce (smích). Titul jsem potřeboval, abych mohl působit u sportovních tříd ve škole Tomáše Garrigue Masaryka v Písku.

Naposledy jste nastupoval v divizi v dresu Čížové. Pokračujete tam i po přesunu do nižší soutěže?

Po smutném konci v Čížové, kde nám zemřel tragicky prezident a duše celého klubu pan Vávra, pokračuji v krajské soutěži v Protivíně. Zaprvé je to pět minut od Skal, kde nyní bydlím. Zadruhé je tu dohoda s Pískem, díky čemuž mohu skloubit trénování U13 v Písku a hraní v Protivíně. Navíc sem Písek dává mladé hráče, kteří vyšli z dorostu, teď jsou to Ondřej Kvasnička a Michal Mikeš, a já jim pomáhám v jejich výkonnostním růstu, to mi dává smysl. Já už kvůli zdravotním problémům na vyšší soutěže nepomýšlím. Alespoň takto mohu předávat zkušenosti mladým klukům.

Co byste vzkázal fotbalistům na jihu Čech?

Chtěl bych všem popřát hlavně pevné zdraví. V dnešní nelehké době aby si užili krásné Vánoce v rodinném kruhu.