Jehla a nit

Příkazy a úkoly lítají vzduchem jako bič nad koněm. Rychle! Ještě zamést dvůr, umýt podlahu v kuchyni, umýt nádobí, naskládat naštípaná polínka do koše, odnést tatínkovi oběd do práce, cestou zpět koupit mouku, stavit se u sousedky pro vajíčka…

Holky kmitají, aby své povinnosti měly rychle za sebou a mohly jít za svou zábavou. Jarka spěchá za chlapci, už na ni čekají v parku. Hanka si bere knížku a zalézá za koťaty na půdu, aby byla chvíli sama. Věruška bere svoji kaučukovou panenku, nějaké hadříky, kočárek, který jí vyrobil tatínek… a už spěchá k holkám na louku.

Větší a menší děvčata štěbetají jedna přes druhou, sedíc nedaleko domu, ve kterém pětiletá Věruška bydlí. Vzájemně si prohlíží své panenky, hadříky a rozhodují se, co chtějí té své princezně ušít. Věrce se sezení na louce moc líbí, je měkké a příjemné. V jedné ruce drží svoji kaučukovou holku, a druhou se opírá o příjemně travnatou zem, mírně se naklání ke starší kamarádce a pozoruje její práci s jehlou a nití. Připadá jí to jako kouzlo. Také vezme do prstů nit, omotá si ji kolem ukazováčku, promne mezi palcem a ostatními prsty, a ejhle! Jakýsi, sice poněkud větší, ale uzlík je tu! Druhý konec nitě, strčí do pusy a žmoulá předními zuby a jazykem, vyrovná mezi nehty palce a ukazováčku, a na třetí pokus navlíkne do ouška jehly. Teď může píchnout do látky a niť s ní zůstane spojená jako chlup s kočičí kůží. Bez toho podivného uzlíku by nit z látky zase vyjela a nic by neudržela pohromadě. Věrušku to neskutečně baví, a výsledkem je první sukénka pro panenku! Je tak šťastná!

Symbol vývoje = had

Maminka po večerech zašívá ponožky, tu a tam je potřeba udělat záplatu na peřinu. Věrka si pamatuje, že maminka dokonce ušila nabíranou sukni. Ale nic víc… Její ruce jsou asi šikovné po sestře od tatínka, která denně háčkuje oblečky na miminka, vlastně celé soupravičky, od čepičky, přes svetřík až po ponožky. Pak vše naskládá do kufru a jede to prodávat ke kostelu do vedlejší vesnice. Je neuvěřitelně šikovná!

Ve čtrnácti letech si už sama šije svoji první fialovou sukni, a brzy na to červený manšestrový kabátek i s podšívkou. A protože to už byla starší, vybledlá barva, přebarvila látku na sytě vínovou. Tehdy netušila, že díky kvalitní látce bude nosit tento kabátek ještě dvacet let.

Na učilišti vynikala v technologii, tehdy se dočkala své první pochvaly:
„Jsi nejlepší v ročníku! Z kluků i holek!“ chválil ji učitel.
Její výkresy byly vystavovány na nástěnkách, přesné na milimetry.

Roky utíkaly jeden za druhým. Věrka se sama naučila dobře šít, plést, háčkovat, vyšívat… Šila od halenek, sukní, kalhot, až po kabáty a kabelky. Dělalo jí velkou radost, že to, co si vymyslí a ušije, nemá nikdo jiný. Kvůli půlce centimetru dokázala párat a znovu šít, aby vše sedělo přesně, a ona mohla mít v sobě ten nádherný pocit spokojenosti z dobře udělané práce. A tohle všechno byla jen její „zábava“ po práci, po všech povinnostech v domácnosti. Někdo po večerech odpočívá s knihou, Věrka relaxovala s jehlou, nití a šicím strojem.

Všechno má svůj příběh

Věrka dospěla a vyměnila svoji kaučukovou panenku za živé miminko. Stala se z ní pečlivá maminka, z miminka vyrůstá další roztomilá Věruška. A velká Věrka dál s jehlou a nití vytváří krásné oblečky své malé Věrunce. Své holčičce dopřála hned několik panenek, od gumových, kaučukových, až po chodící, mluvící a dokonce čůracího kluka! Kluk měl šroubek v rameni, kam se lila voda injekční stříkačkou, a kluk pak „čůral“ do plínky. Věruška si s nimi velmi ráda hrála, každá měla své jméno, své oblečení, které ušila maminka. Dokonce měla pro panenky malinkou skříň na oblečení, nádobíčko, mixér, sporák, kočárek, postýlku, zavinovačku, láhev s dudlíkem a v něm jakoby opravdové tekoucí mléko, bryndáčky, plínky… No prostě všechno, jako opravdové maminky.

Malinká Věruška rostla jako z vody, už jí byly malé její oblíbené růžové šaty s volánky, ve kterých je vyfocená s hořickou trubičkou, kterou tak miluje! Maminka jí už dává vlasy na noc do natáček jako velké holce, upletla jí žlutou sukni s halenkou, ve které se cítí tolik dobře! Jiným dětem na základní škole kupují rodiče oblečení v obchodech, dokonce i v zahraničí. Ale malá Věrka nezůstává pozadu. Maminka jí vždy ušije nový model podle zahraničního katalogu, a Věrka je stále slušivě oblečená, a navíc – nikdo jiný takové kalhoty a vestu nemá!

Život upaluje jako rychlík stále dopředu, dál a dál. Velké Věrce její malá Věruška také dospěla, a také čeká miminko.
Maminka ušila své dospělé dceři krásný červený kabát, příjemné letní šaty, ve kterých si bříško mohlo pohodlně růst. Narodilo se děťátko. Z maminky se najednou stala babička, a z její do nedávna malé dcerky se stala maminka. Všechny tři holky chodily parádně oblečené, protože babička měla stále nové a nové nápady, a šila a šila. Mladá maminka to několik let zkoušela také, ale šití pro ni byla víc nepříjemná práce než zábava, jako pro babičku. Časem to vzdala, a vrátila se ke štětci a tužce, a svému malování. Také pletací jehly a docela hezké svetříky, které pletla na prodej, vyměnila zpátky za pero, kterým píše básně.

Pravdopohádka, aneb Město kapek

Babiččina vnučka časem také dospěla, ale jehla a niť se pro ni staly ještě menšími kamarády, než pro její mámu – babiččinu dceru. Babiččina pracovitost se i tak v ní zúročila, protože se poctivě učila ve škole a dnes je z ní výborná účetní, … protože poctivě trénovala, a dnes je mistryně republiky ve stepu.

Jako prostřední holka z téhle trojice tu dnes sedím u počítače a píšu tato slova. Nejsem tak šikovná, jako moje maminka, a nemám takové úspěchy, jako moje dcera.

Přesto vím, že jsem po své mamince pracovitá, že se o svoji rodinu starám poctivě a s láskou, že všechny své zájmy dělám proto, že mě baví. A vím, že jednou budou mé řádky číst úplně cizí děti, které se díky nim naučí vnímat svět trošičku z jiných úhlů, a jejich dětství bude tímto rychlejší, než to moje.
Protože vy, děti…., které tyto řádky čtete, nebo posloucháte, již nyní víte, že pracovitost je úžasná vlastnost, která umí naplnit váš život zájmem a výbornými výsledky. Je totiž jedno, jestli vás v životě bude bavit práce s jehlou a nití, se štětcem, nebo perem, práce u počítače, nebo s lopatou, za volantem, nebo uprostřed květin, s vařečkou, nebo vrtačkou… je to úplně jedno.

Důležité je, aby vás práce bavila! Všechna práce tu je pro naše vnitřní školení mysli a těla, pro pomoc jiným lidem, pro náš překrásný pocit vnitřního uspokojení. A že se nám hned všechno nepovede, jak bychom chtěli? Nevadí! Zkoušejme dál a dál navléknout nit do jehly, uvařit krupicovou kaši, utřít prach tak, aby se to mamince líbilo, opravit rozbité autíčko, aby tatínek viděl, že se snažíte…

Hrad pro trpaslíky

A maminko, tatínku, babičko, dědečku, teto, strejdo, učiteli, kamaráde… prosím, chvalme se! Chvalme se za vše, nejen za velké věci a úspěchy. Chvalme se za připravenou snídani, umyté boty, za procházku se psem, za výbornou trojku ve škole, za hezky vyžehlené prádlo, za nákup dobrého jídla, za zasazenou květinu… Chvalme se a děkujme si. To proto, aby někteří z nás nemuseli celý život čekat… že si přece někdo všimne… všimne si, jaký jsem. Někteří z nás totiž poznávají slova díků a chvály až ve vyšším věku, a to je moc smutné… Ještě smutnější je, když někdo prožije život, aniž by se dočkal jakéhokoliv uznání.

Takže. Takže, moje milovaná maminko, tyto řádky byly napsány o Tobě, pro Tebe, pro mě, pro celou naši rodinu… Tvá pracovitost geneticky sešila rodinu, do každého z nás vnikla jehla s Tvou nití lásky svým jedinečným způsobem, protože všichni jsme jedineční svou volbou práce a zájmů. Nikdo není víc, nikdo není míň. Všechny práce na světě jsou důležité pro žití nás všech.

Otázky na paměť, rozvoj myšlení a řeči:
1/ Pamatuješ si jména tří sester, a co dostaly za úkoly od maminky?
2/ S čím si ráda hraje Věruška a proč?
3/ Co baví Věrku i v dospělosti? Co dokázala ušít?
4/ Co si pamatuješ o dceři Věrušce od maminky Věry?
5/ Co dokážeš říct o pracovitosti, pochvale a děkování? Jak to máš ve svém životě, ve Tvé rodině, ve škole?