Růženka je pěkně baculatý medvídek, protože nejen rád spí, ale také rád jí. Ze všeho nejvíc má rád červené a modré bobule a miluje med. Chodí na něj k lesním včelkám. I dnes tam šel, hodně medu se namlsal a na zpáteční cestě očichával konvalinky. Líbilo se mu jemné cinkání bílých zvonečků, které ho ukolébaly ke spánku. Pod košatým dubem se položil do trávy, vypoulil své kulaté bříško, roztáhl tlapky na všechny strany a spokojeně pochrupkával. Zakrátko se mu zdál sen.

Zdálo se mu o smutné holčičce Evičce, která leží dlouhých sedm let v postýlce a nemůže chodit. Její nožky ji vůbec neposlouchaly a nechtěly se pohybovat. Maminka neposlušné nožičky každý den mazala hojivou mastičkou a Evička na radu pana doktora denně cvičila. Nic nepomáhalo. Evička je často prosila a domlouvala jim, že chce běhat a skákat, ale ony ne a ne. Chodit nebudou. Ostatní děti skotačily, běhaly a skákaly. Byly zdravé a veselé a na holčičku z malé chaloupky pod lesem si ani nevzpomněly. Evička z toho byla moc smutná. To všechno věděl medvídek Růženka ze svého snu a chtěl se přesvědčit, zda je tomu tak i doopravdy. Posadil se a přemítal a přemítal.

Najednou zatoužil Evičku spatřit. „Zvířátka mě stejně stále budí a nenechají mě v klidu spát. I veverka Orinka se do mě každou chvíli strefuje lískovými oříšky a zajíc Majda schválně nahlas kýchá, jen aby mne probudil. Vstanu a půjdu se podívat na Evičku,“ řekl si medvídek a vydal se do světa.

Maněnka měla hodně kamarádů.
Pohádka O Maněnce

Šel a šel, až došel k malé chaloupce, která stála na kraji voňavého lesa. Nahlíží přes okno do pokoje a vidí Evičku, jak leží v postýlce. Hned ji poznal a volá na ni: “Evičko, pojď si hrát. Poběžíme s kopce dolů, oběhneme zahradu a vyšplháme se na vysoký strom. To bude legrace!“ „To já přece nemůžu,“ odpověděla Evička. "Nožky mě neposlouchají. Nechtějí běhat, chce se jim jen ležet,“ řekla smutně Evička.

Medvídek sklopil svoji velikou hlavu, stáhl ouška a byl smutný. Pochopil, že jeho sen byl pravdivý. „Evička opravdu nemůže chodit,“ zabrumlal polohlasně a hořce se rozplakal. Plakal a plakal a nevěděl, co má dělat. Tu ale dostal nápad. Vzpomněl si na osamělého muže, který sedává celé dny na skále, hledí do dáli a přemýšlí. Růženka ho častokrát zahlédl, když se honil pod skálou za barevnými motýly. Osamělý muž však nikdy nepromluvil jako by byl němý.

Medvídek se ho trochu bál, ale přesto se za ním vydal na druhý konec lesa. Běžel a běžel, až k němu celý udýchaný doběhl. Postavil se na zadní nohy a úpěnlivě zvolal: „Dole ve vsi žije Evička a nemůže chodit. Ještě nikdy nebyla v lese, neběhala po louce a nevylezla by ani na tuto skálu. Poraď, co mám udělat, abych jí pomohl?“

Sotva medvídek Růženka vyslovil svoji prosbu, slunce zapadlo za obzor a nastala sametová tma. Nad krajinou se rozprostřelo hluboké ticho. Nebylo slyšet ptačí pípnutí, nebylo slyšet jediný hlásek. Muž sedící na vysoké skále se náhle rozsvítil, narovnal svoje veliké tělo, vztáhl ruce vysoko do oblak a sundal podivnou věc. Byla to židle na kolečkách. Místo čtyř noh měla po stranách dvě velká kola a vepředu dvě malá kolečka. Muž postavil tu věc na zem, uchopil medvídka za jeho huňatý kožich a posadil ho na židli. Hlubokým hlasem zvolal: „Jeď za Evičkou!“

Evička byla tak malinká, že se vešla na kuchyňskou pánvici.
Maněnka vypráví: Pohádka O Evičce Pánvičce

Když to všechno udělal, rozsypal se v hromadu kamení. Než se kdo vzpamatoval, slunce se opět vyhouplo nad obzor a rozprostřelo paprsky nad krajinou. Ptáci už opět zpívají a voda v potoce vesele klokotá. Medvídek Růženka máchne přední tlapkou po levém kole a pravou po pravém kole a židle se rozjíždí. Míří po klikaté cestě až k Evičce do světice. „Evičko, přivezl jsem ti židli na kolečkách. Poslouží ti jako nohy. Na ní můžeš jezdit za dětmi a za zvířátky do lesa, abys nebyla stále sama. Přesedni si!“ vyzval ji medvídek Růženka. Ta se chytla za jeho uši, přesunula se z postýlky na kolečkovou židli a už pádí za medvídkem do lesa.

„Už jedééém! Už jedééém!" volá Evička.
„Vzácného hosta vezééém!" křičí medvídek.
Peláší přes pole a přes potok, hopsají po louce a už jsou na kopci a vjíždí do lesa. Za nimi se rozběhla Mařenka s Honzíkem, i Vašík s Vendulkou a všichni volají: „Evička jedééé!"

Ale to už se zajda Majda a veverka Orinka i všechna lesní zvířátka připravují na vzácnou návštěvu. Všude se uklízí, vaří a zpívá. Zajda Majda předvádí salta, veverka Orinka hází oříšky do klobouku a pěnkavičky svolávají svým zpěvem ostatní k oslavě. Víly přišly a zatančily na paloučku a žabky kuňkalky zakvákaly u studánky. Všude bylo veselo. Ale největší radost měla Evička. Na kolečkové židli se může kdykoliv rozjet za svými kamarády do vsi nebo do lesa. Může přijet třeba i k vám.

A medvídek Růženka? Zase spokojeně pochrupkává pod košatým dubem a někde v dáli zvoní konvalinkové zvonečky. Slyšíte je?

Příště bude Maněnka vyprávět kamarádům o ošklivém pejskovi Kubovi a kočičí lekci slušného chování. Pohádku si s dětmi na našem webu můžete přečíst už zítra!

Pohádky napsala a ilustrovala pro svoje i všechny ostatní děti Růžena Maňáková Urbanová z Bruntálu. Vypráví příběh o nevidomé holčičce Maněnce, která žila na úpatí Jeseníků v malé chaloupce uprostřed lesa. Měla hodně kamarádů, kteří ji často navštěvovali a hráli si s ní. A když pršelo, sedávali u ní v pokoji a poslouchali její vyprávění o lásce a laskavosti.