Pohádky květinové víly – kapitola 10. Tajemná chaloupka

Žije v ní stařeček a stařenka. Na první pohled vypadají jako obyčejní lidé, ale podle skřítků jsou kouzelní. I chaloupka je kouzelná. Prochází vždy, tito skřítci, kolem chaloupky za časného rána. Svítí se tam, kouří z komína a stařeček se chystá, aby doplnil krmelce srnkám a jelenům. Ti ho mají rádi a nebojí se ho. Často přicházejí blíže k němu a on si je hladí. Je to moc hodný člověk. I stařenka má srdce na pravém místě. Ta ráda a výborně vaří gulášovou polévku a peče koláče.

Jednou se stalo, že si jeden ze skřítků poranil nohu, takže ho ostatní museli nést na dřevěných nosítkách. Jakmile se blížili po mýtině k okraji lesa, zastavila je stařenka a pozvala dál, ať si odpočinou. Všechny pohostila výtečným obědem, zabalila jim buchty na cestu, a raněnému přiložila na ránu jakousi bylinku. Obvázala ji a dala mu vypít také bylinkový čaj. Skřítek byl na druhý den jako čiperka, a po ráně nezůstalo ani stopy. Od té doby si všichni myslí, že je to kouzelná babička. A víte, co je také záhadné? Vždycky, když se skřítci pozdě večer vrací domů, chaloupka tam nestojí. Jako by se do země propadla. Ovšem ráno už se v ní opět svítí a krásně voní makové koláčky, které „pohádková“ babička tak výborně peče.

Toho dne se v lesíku leskla pavučina od ranní rosy. Dědeček se šel vypravit na sběr hub, ze kterých babička připravovala výtečnou houbovou polévku a část hub také sušila. Stařeček se vydal časně zrána a už už svítilo sluníčko, tak se vracel domů. Vzal to zkratkou kolem potůčku a koho neviděl. Plakala tam malá modrooká holčička. Měla dlouhé vlásky a krásná byla jako panenka.

Pohádky květinové víly – kapitola 9. Slavnost v květinové říši

"Copak se ti stalo, panenko?" ptal se dívenky dědeček, ale ta mu neodpověděla. A když neodpovídala ani po delší době, vzal ji dědeček do náručí a odvedl ji domů do tajemné chaloupky. Dívka dostala najíst a babička ji obstarala čisté oblečení. Podle jejích pomněnkových očí jí začali říkat Pomněnka. Po čase se naučila mluvit, vždy uměla poprosit, i poděkovat. Stařečci se k Pomněnce chovali jako k vlastní dceři a měli ji oba moc rádi. Pomněnka byla pracovité děvče. Práce zastala za dva. S babinkou také ráda vařila samé dobrůtky a pekla koláče. Byla to holka na vdávání, do jaké krásy vyrostla a vyzrála. Také za ní chodil Honzík ze sousedního lesa. Hrávali si společně jako děti a zamilovali se do sebe. Pomněnka byla Honzíkova dívka. Trávili spolu veškerý volný čas. Odpočívali vždy u potůčku, kde ji našel dědeček.

V pátek, když už pralo sluníčko, šel Honzík k potůčku jako vždy. Chtěl Pomněnce vyprávět o své rodině, která žila ve starém mlýně. Chtěl ji vypovědět pověst, která se k jeho rodu vztahuje. Jenomže Pomněnka nikde. "Asi na mě zapomněla. Půjdu se po ní podívat ke stařence a střečkovi," řekl si v duchu Honza a šel. Les zhoustl a narazil na zahrádce na stařenku.

"Dobrý den, babičko. Je Pomněnka doma?" ptal se slušně a s klidem v duši mladý Honzík.
"Ale kdepak synku. Mysleli jsme s dědou, že jste spolu jako každé poledne."
"Inu, měli jsme se sejít u potůčku, ale Pomněnka nikde," řekl a najednou si oba uvědomili, že se jim Pomněnka buď někde zatoulala, nebo se ztratila. Propukla panika. Babička rychle zavolala na dědečka a všichni tři ji šli hledat.
"Nešťastná holka, kam se mohla zatoulat," naříkala babička.

Pohádky květinové víly – kapitola 8. Barevné paraplíčko

"Babičko, půjdu se podívat ještě za kopec," konstatoval dědeček. Tam nikdy z tajemné chaloupky nechodili, protože tam začínalo sousedství Mrazivého kruhu. Dědeček na sebe navlékl kabátek z ovčí vlny a vydal se k sousedství. Ušel sotva půl cesty a už tam Pomněnku našel. Naříkala a plakala skrčená chvějící se zimou.

Když přišel dědeček blíž, uviděl, že je Pomněnka uvězněná nohou v pasti na srny a nemůže se hnout. Ihned ji šel na pomoc a nohu ji opatrně vyndal z pasti. Musel použít všech svých sil, šlo to ztěžka, ale nakonec se mu to podařilo.
"Děvče, jak jsi se sem dostala?" vyzvídal dědeček při cestě zpět a dal Pomněnce teplý kabátek, aby se celá zkřehlá zahřála.
"Šla jsem na pomoc srnce, která uvízla v pasti, jenomže jsem se sama do ní chytla, dědečku."

"Jsi statečné děvče, což o to, ale příště buď opatrnější. Moc jsme se s babičkou a Honzíkem o tebe báli," promlouvá jí do duše stařeček.
"Neboj nic, budu příště ostražitější," povídá, když dojdou domů, kde je čeká ustaraná babička s Honzíkem.
"A já tě už nikam samotnou nepustím," reaguje ihned Honzík, jak uvidí Pomněnku s dědečkem ve dveřích.

Autor: Jitka Ježková