Jste rodákem ze Vsetína, což je hokejové město. Existovala vůbec jiná varianta, než se věnovat právě tomuto sportu?
Asi úplně nebyla (úsměv). Je pravda, že můj taťka hrával fotbal, ale hokej je ve Vsetíně sport číslo jedna. Navíc, když jsem se narodil, tak začínala slavná éra, kdy se tam vyhrávaly mistrovské tituly.

Když se v roce 2001 slavil na Lapači poslední titul, tak vám bylo pět let. Máte z tohoto období alespoň nějaké mlhavé vzpomínky?
Myslím si, že jsem v roce 2001 s taťkou na stadionu byl. Lépe už si bohužel pamatuji horší časy, kdy pak šel hokej ve Vsetíně do kopru… Další roky už se tam hrálo jenom o udržení.

Nejen o udržení, hokej ve Vsetíně dokonce na krátkou dobu úplně skončil.
Je to tak. Rok nebo dva se tam dospělý hokej vůbec nehrál. Až potom se obnovila alespoň druhá liga, ve které se ale hrálo o záchranu. Až postupně se to začalo zase dávat dohromady a teď jsou kluci ze Vsetína už na špici první ligy.

V dorosteneckém věku jste odešel do pražské Sparty. Mělo to souvislost s tím, že šel hokej ve Vsetíně, jak jste uvedl, do kopru?
Bylo to v době, kdy jsem přecházel na střední školu, a hledaly se nějaké varianty, kam bych mohl jít do nějakého extraligového klubu. Dospělý hokej ve Vsetíně v té době nefungoval a juniorka hrála jen první ligu. Nebyla tam velká vidina postupu dopředu. Tak jsme hledali klub, kde by perspektiva pro dospělý hokej byla větší.

Praha není od Vsetína zrovna za rohem a je to také podstatně větší město. Bylo pro tak mladého kluka těžké zvládnout takový přechod?
Jednoduché to nebylo. Bylo mi čtrnáct let a odešel jsem z domova do Prahy, kde jsem byl úplně sám. Začal jsem tam chodit na střední školu a začátky byly složité. Ale zvykl jsem si, i když někam do města jsem se moc nepouštěl. Ve čtrnácti letech člověk nikde moc sám jezdit nechce, tak jsem se raději zdržoval v okolí zimáku.

Bydlel jste na internátu?
Bydleli jsme přímo na stadionu v Holešovicích na ubytovně. To byla výhoda, že jsme na tréninky nemuseli nikam cestovat.

Na Spartě jste ale dlouho nevydržel. Co bylo příčinou?
Byl jsem tam rok a půl. Největší problém byl, že jsem v Praze trochu zvlčel.

Co to v praxi znamenalo, že jste zvlčel?
Ani přesně nevím, jak to říct. Trošku jsem odsunul stranou školu. V té době začínaly mládežnické akademie a na Spartě si vážili, že ji mají, a hodně se tam na školu dbalo. Já jsem párkrát do školy nešel a dostal jsem se do začarovaného kruhu. Už jsem pak nevěděl, jak se do toho zpátky dostat, a chodil jsem do školy jako do houslí. To byl problém a rodiče si mě nakonec museli stáhnout zpátky. Kvůli problémům ve škole jsem začal mít i neshody s trenérem.

Myslíte, že vás to ve sportovní kariéře trochu přibrzdilo? Pokud byste zůstal ve Spartě, tak mohl být váš hokejový růst rychlejší?
Určitě toho lituji. Byl jsem hloupý, protože jsem nechodil ani na nějakou těžkou školu. Stačilo, abych tam docházel. Ale opravdu jsem se dostal do začarovaného kruhu. Jednou dvakrát jsem nešel, chyběl jsem na nějaké učivo a už se to potom kupilo. Bál jsem se jít na test, abych nedostal pětku. V Praze jsem byl sám a nebyl nikdo, kdo by mě to mohl doučit. To byl hlavní kámen úrazu, proč jsem se vrátil do Vsetína. Samozřejmě mě to asi trochu přibrzdilo, ale beru to tak, jak se to stalo.

Po návratu domů do Vsetína jste naskočil rovnou do prvního týmu?
To ne. Vsetín hrál extraligu dorostu a zůstal jsem tak ve stejné soutěži jako ve Spartě. Konkurence tam ale nebyla taková, takže jsem hodně hrál a opravdu se mi dařilo. V šestnácti letech si mě vytáhli do juniorky, což sice byla jenom první liga, ale také mi to pomohlo. Navíc se podařilo postoupit, takže další rok jsem hrál doma ještě jako dorostenec extraligu juniorů.

V mateřském klubu jste ale do seniorského áčka hned nenahlédl. Kam vedly vaše další kroky?
S agentem jsme hledali varianty, jak to posunout dál, protože kvalitní seniorský hokej ve Vsetíně pořád chyběl. Ve hře byl odchod do Kanady, což byla má priorita. Ale agent přišel s nabídkou, že bych mohl jít hrát dospělý hokej do Znojma do tehdejší EBEL, kde o mě měli zájem.

Ve Znojmě jste utrpěl vážné zranění oka. Jak k němu došlo?
Celý rok jsem ve Znojmě strávil v prvním týmu a pravidelně jsem hrál, což bylo pro osmnáctiletého kluka super. Někdy v únoru trenéři chtěli, abych šel na dva zápasy pomoci juniorce, a na začátku toho druhého se mi stal ten úraz. Byl to paradox. Celý rok jsem hrál za áčko a nic se mi nestalo. Pak jsem šel na jeden víkend pomoci juniorce a zranil jsem se.

Vrací se vám ten nešťastný moment často v paměti?
Pamatuji si to velmi dobře. Bylo to velmi náročné období. Hned po zákroku jsem jel s kamarádem do nemocnice, že to nebude žádná hrůza. Lékaři mi zašili, co bylo kolem oka roztrhané, a poslali mě na nějaké testy. Ale jak byl otok obrovský, tak nic nezjistili a chtěli si mě tam nechat na noc na pozorování. Já jsem však chtěl jet domů a také jsem odjel. Jenže o půlnoci jsem si volal taxík a vracel jsem se tam v obrovských bolestech. Nakonec jsem v nemocnici zůstal týden.

Měl jste strach, že byste o oko mohl úplně přijít?
Strach jsem měl, protože nikdo z doktorů mi pořádně nic neřekl. Možná se báli mi říct, že oko už nikdy nebude ideální. Samozřejmě jsem se bál. Zdravé oko mě tak moc bolelo, že jsem ho musel mít také zavřené a týden jsem ležel potmě v nemocnici. To vám pak jdou hlavou různé myšlenky.

Na jedno oko vidíte jen z dvaceti procent. Jak tento úraz oka ovlivnil váš běžný život? Dá se na to zvyknout?
Trvalo mi dlouho, než jsem si na to nějakým způsobem zvykl. Pořád jsem si to nechtěl připouštět a myslel jsem si, že půl roku potom bude všechno v pohodě. Trvalo mi, než jsem si na to zvykl. Hlavně na ledě. Jakým způsobem hrát a jak si na to dávat pozor. Ze začátku mě to ovlivňovalo hodně. Teď si ale troufám říct, že jsem si na to zvykl a funguji s tím úplně normálně jako každý jiný člověk. Jediný rozdíl je v tom, že si do oka musím kapat umělé slzy.

Nemáte obavu, že se něco podobného může stát znovu?
Několik měsíců po návratu na led jsem hrál s košíkem. Ale trenéři mě kvůli tomu třeba ani nechtěli dát do utkání, že jsem měl takové zranění a hrál jsem s košíkem. Potom jsem chvíli nastupoval se zvětšeným plexisklovým krytem, ale pořád to poutalo pozornost. Tak jsem si řekl, že na to kašlu. Co se má stát, to se stane. Od té doby hraji s normálním plexisklovým štítem, který si jenom přitahuji víc k hlavě, aby byla menší pravděpodobnost, že se tam dostane hokejka, a jinak to neřeším.

Zábrany při hře nemáte?
Nad tím vůbec nepřemýšlím.

Po úrazu a návratu k hokeji jste zamířil na Slovensko. Proč právě tam?
Měl jsem v létě odletět na zkoušku do Finska, ale týden před odletem jsem si potrhal vazy v kotníku, takže jsem zase zůstal doma ve Vsetíně. Mužstvo ve druhé lize vedl Jiří Dopita a už se formovalo směrem k postupu. Přišel jsem do týmu na poslední chvíli a neměl jsem prostor vybudovat si pozici. Hrál jsem ve druhé lize ve třetí čtvrté lajně. Bylo to těžké období a po několika zápasech jsem se rozhodl, že bych chtěl jít někam, kde začnu opravdu hrát.

A ta šance přišla na Slovensku?
Ozval se mi Peťo Pucher, se kterým jsem hrával ve Znojmě, že jeho kamarád skládá tým v Prešově a shání nějakého útočníka. Říkal jsem si, že to asi nebude zrovna výhra jít z ambiciózního Vsetína do slovenské druhé nejvyšší soutěže. Ale zpětně to beru jako nejlepší krok, jaký jsem mohl udělat. I když to byla „jen“ první slovenská liga, tak jsem si to tam extrémně užil. Bylo tam o mě perfektně postaráno a nemohl jsem si na nic stěžovat. I na ledě to fungovalo perfektně, takže pro mě to byl skvělý půlrok.

Potom už jste se posunul do slovenské extraligy?
Ano. Dva roky jsem strávil v Popradu, kdy jsem se trochu hledal a byla to pro mě taková adaptace na extraligu. A play off ve druhé sezoně mi zařídilo smlouvu ve Slovanu Bratislava. Situace tam byla nejistá, ale nějakým způsobem jsem věřil, že se tam všechno dá dohromady a mohlo by to pro mě být dobré. V daný moment to bylo také nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl udělat. Sezona ve Slovanu se mi povedla úplně neskutečně. Navíc jsem si Bratislavu jako město i lidi kolem klubu doslova zamiloval.

Povedený ročník vás navíc vystřelil až do Kontinentální hokejové ligy do Čerepovce.
Někdy v listopadu za mnou přiletěli ruští agenti, že mě sledují a měli by zájem se mnou spolupracovat. Podepsal jsem s nimi smlouvu pro Rusko, protože u nás mám agenta Vláďu Vůjtka. Od listopadu mi sháněli něco v Rusku a přesně v den, kdy nám koronavirus ukončil sezonu, se mi ozval trenér z Čerepovce a během týdne už jsem podepisoval smlouvu.

V Čerepovci jste toho ale v minulém ročníku bohužel moc neodehrál. Co se přihodilo?
Měl jsem dobrý rozjezd. Bylo nás v týmu šest cizinců, přesto jsem hodně hrál. Od čtvrtého zápasu jsem se dostal do první lajny a byl jsem hodně na ledě. Chodil jsem i na přesilovky. Dal jsem dva góly. V šestém utkání jsem si do toho bohužel najel trochu i sám, ale nečekal jsem, že je takhle zákeřný takový hráč jako Azevedo, který v Rusku dělal každou sezonu padesát bodů. Úplně jsem na ten střet nebyl připravený. Stalo se, co se stalo, a víceméně mi to ukončilo sezonu.

Po sezoně jste podepsal smlouvu v Motoru. Proč jste si vybral právě českobudějovický klub?
Bylo to v době, kdy jsem se po zranění začal v Čerepovci vracet do týmu. Nevěděl jsem, jaká bude v Rusku situace, a bál jsem se, že už toho nestihnu moc odehrát. Každý by samozřejmě volil Rusko před Českem, protože finance i podmínky jsou tam o něčem jiném. Když mi volal agent, že Budějovice mají zájem, tak jsem byl ze začátku skeptický. Sledoval jsem naši extraligu a věděl jsem, jak to je. Potom jsem se ale spojil s novými trenéry Modrým a Martincem. Ti mi přednesli jejich vizi a řekli nějaké hráče, kteří by tady měli být. Nastínili mi, jakou pozici bych měl v týmu zastávat, a celkově se mi to moc líbilo. Od té doby jsem nad Motorem přemýšlel, mé rozhodování nemělo nějaké dlouhé trvání a brzy se podepisovala smlouva.