S hokejem začínal v budějovickém KDPM, za dorost ale už hrál ve Slavoji, jak se tehdy dnešní Motor jmenoval, a v dresu budějovického dorostu se v roce 1964 podílel na zisku titulu mistra republiky. V osmnácti naskočil do A-týmu, který tehdy hrál ve druhé nejvyšší soutěži. Než odešel na vojnu, byl v obou sezonách klubovým králem střelců. Dva tituly mistra republiky získal v dresu Dukly Jihlava a po návratu z vojny pomohl Motoru do extraligy. V nejvyšší soutěži sehrál 462 utkání, v nichž nastřílel téměř dvě stovky branek.

V sezoně 1970/1 oblékl dres národního mužstva a zahrál si i na Izvestijích. „Asi jsem to mohl dotáhnout ještě dál," připouští s trochou nostalgie v hlase. „Možná, že svou roli hrálo i to, že jsem se z vojny vracel domů do druhé ligy," přemítá. Nabídky přitom byly ze špičkových klubů, jenže budějovické srdce rozhodlo. „Měl jsem tu rodinu a kamarády," ani s odstupem času návratu do jihočeské metropole prý nelituje.

V budějovickém Dynamu hrál výborně i fotbal, dokonce také reprezentoval. „Za dorostenecký nároďák jsem si zahrál proti Jugoslávii a Polsku a v Budapešti jsem dokonce nastoupil proti Maďarsku v kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy dorostu," dodnes vzpomíná, že na zápas tehdy letěli speciálem spolu s A-týmem Československa, který dva roky předtím získal stříbrné medaile na MS v Chile. „Letěli jsme tehdy s Masopustem, Pluskalem a dalšími hvězdami, na které pak na Nepstadionu přišlo osmdesát tisíc diváků."

I když v té době obojživelníci v kopačkách a na bruslích nebyli až takovou raritou, oba sporty hrát reprezentačně nešlo. „Hokej mi byl trošku bližší, v Budějovicích v té době navíc byl víc na výši."

Že mu od neděle vlastně už potáhne na osmdesátku, prý nijak zvlášť nevnímá. „Já se snažím na to moc nemyslet," říká s úsměvem. „Před pár lety jsem měl zdravotní potíže, teď ale už chodím dvakrát týdně si zahrát tenis. Taky chodím do sauny, prostě se snažím nějak udržovat."

Zmíněné zdravotní potíže nebyly ledajaké, šlo o rakovinu. „Jsou to čtyři roky, co mě pan primář Louda řezal," oceňuje péči českobudějovického lékaře. „Chybí mi ještě tři čtvrtě roku se dopráškovat, ale snad to bude dobré," věří.

Hokej hráli oba jeho synové, tak daleko jako on to ale nedotáhli. Tak se Jubilant věnuje vnoučatům. „Robert má dvě holky, Denis dva kluky," říká pyšně.

S vnučkou Adrianou, která se věnovala tenisu, jezdil na turnaje po celé republice. „A každé pondělí a úterý na trénink do Prahy na ČLTK," dodává ještě Václav Mařík. „Vypadalo to, že to někam dotáhne, ale teď už s tenisem skončila."

Těší ho, že to s hokejkou zkouší další z Maříkova rodu: „Osmiletý vnuk Nicolas hraje v Motoru za základnu, a tak teď musíme usilovně pracovat na tom, abychom to dotáhli do NHL," usmívá se. „Mladší Dominik má dva roky, hokej ještě nehraje, ale na bruslích už byl," směje se.

Sedmdesátku oslavil už v sobotu v rodinném hotelu Savoy. „Sobě i rodině přeji hlavně zdraví a aby se nám dařilo v podnikání. A mám ještě jedno přání – jezdím z Hluboké na každý hokej Motoru a moc rád bych se dožil toho, abych místo na Kadaň či Most jezdil na Vítkovice či Spartu," uzavírá Václav Mařík, hokejista se zlatýma rukama.