Šimon Kubíček po zisku dorosteneckého titulu mistra republiky s českobudějovickým Motorem vyrazil za oceán a do vypuknutí pandemie koronaviru válel v dresu Seattle Thunderbirds v juniorské WHL, kde na sebe upozornil nejen dobrou výkonností, ale i velmi slušnou produktivitou.

Po návratu trénoval opět v mateřském Motoru a sezonu začal společně s dalšími mladými reprezentanty, připravujícími se na juniorský vrchol sezony, v prvoligových Litoměřicích. Na podzim se dočkal dokonce pozvánky do národního týmu dospělých na finský Karjala Cup, čímž si dal aspoň malou náplast na zklamání, že i přes nadějné vyhlídky nebyl draftovány žádným klubem NHL.

Nejlepší český bek loňského MS dvacítek, které se hrálo v Ostravě a Třinci, měl patřit k základním stavebním kamenům kouče Karla Mlejnka i na šampionátu v kanadském Edmontonu, ale v úvodním duelu proti Švédsku na něj mezi sedmi obránci překvapivě nezbylo místo. Do sestavy naskočil ve druhém vítězném utkání proti Rusku a jeho role v týmu postupně rostla tak, jak jsme u konstruktivního zadáka dosud byli zvyklí. Nakonec byl z českých beků nejlepší v kanadském bodování (1+1) a kladnou bilanci jednoho bodu si připsal i ve statistice účasti na ledě při vstřelených a obdržených gólech.

Hrál jste na dvou mistrovstvích světa dvacítek. V Česku byly před rokem plné stadiony, v Kanadě jste se schovali do tzv. bublin. To byl asi velký rozdíl.

Lidi chyběli, to je bez debat. Bez diváků je to něco úplně jiného. Třeba mně to hodně pomáhá dostat se do zápasu, když jsou v hledišti příznivci, ale nedalo se nic dělat. Kvůli epidemickým opatřením to bylo celkově jiné, izolace, testování, roušky…

Po příletu do Edmontonu jste okamžitě museli do čtyřdenní izolace, kterou jste strávili sami na pokoji. To asi nebylo moc příjemné, že?

Zpočátku to bylo hodně přísné. Každý zůstal sám na svém pokoji, jídlo jsme dostávali za dveře a veškerá komunikace se odehrávala přes zoom. Dvakrát denně jsme takto komunikovali a cvičili s kondičním koučem, s trenéry jsme zase probírali taktiku. Jinak jsme hráli nějaké hry na počítači nebo spali, abychom dohnali osmihodinový časový posun. Nic jiného se dělat nedalo. Ale bylo to pro všechny stejné a nějak jsme to museli přežít.

Z Kanady nepřišly žádné informace o tom, že by se v české výpravě objevil koronavirus.

Neobjevil. Možná i proto, že jsme si touto nemocí během léta a podzimu prakticky všichni prošli.

Takže jste se asi nemohli dočkat, až vám skončí karanténa a budete moci aspoň trénovat?

Samozřejmě, hned se nám výrazně zvedla nálada. A taky už jsme se mohli aspoň v omezené míře i vzájemně navštěvovat.

Vy jste absolvoval už mistrovství světa loni v Ostravě a Třinci, kde jste rovněž vypadli ve čtvrtfinále. Jak vystoupení národního týmu vnímáte?

Mrzí mě, že se mi aspoň jednou nepovedlo s týmem postoupit do semifinále. Bohužel, je to asi momentálně obraz našeho juniorského hokeje. Celkový dojem ale trochu kalí fakt, že se Švédskem a Amerikou jsme od půlky zápasů přestali hrát a dostali hodně gólů. Prostě jsme to nezvládli, a to trochu degraduje i celé naše vystoupení na šampionátu.

A co další zápasy ve skupině?

S Ruskem nám pomohla dobře zvolená taktika, bylo to naše nejlepší vystoupení na turnaji. Rakousko byla povinnost porazit.

Následoval čtvrtfinálový souboj s Kanadou, kde jste velkému favoritovi byli důstojným soupeřem, ale vaše produktivita byla nulová.

Myslím, že se nemáme za co stydět, že to z naší strany nebylo špatné. Zvlášť, kdy si všichni mysleli, že dostaneme deset gólů. Škoda, že nám tam nic nepadlo, třeba se to mohlo odvíjet i trochu jinak. Kanada podle mého soudu nebyla úplně ve své kůži, ale my jí nedokázali dát gól, aby soupeř ještě více znervózněl. I tak se ve třetí třetině docela zatáhli, což rozhodně není jejich zvykem. Ale my toho nedokázali využít. Čímž samozřejmě neříkám, že bychom domácí tým vyřadili.

Proč na elitu ztrácíme? V čem spatřujete největší rozdíl?

Bohužel, téměř ve všem. Když to Američani nebo Švédové rozjeli, byl to opravdu mazec. Technika, zpracování kotouče, přesné a tvrdé zakončení, to vše ve velké rychlosti. My bojujeme, snažíme se, ale to musí být, jak všichni říkají, samozřejmost. A taky jsme zaostávali v ofenzivní činnosti, kde jsme nedokázali delší dobu udržet puk v útočném pásmu. Nestřílíme a ani nechodíme před gólmana. Bojíme se jít před brankou do střetů, protože to bolí.

Vám osobně však důrazný hokej nevadí, že?

Je pravda, že mi spíše než evropští soupeři přece jen sedí víc Kanada nebo USA, jejich přímočarý a tvrdší styl.

Do šampionátu jste naskočil až ve druhém duelu proti Rusku. Co jste si říkal, když vás trenéři nenominovali k prvnímu zápasu se Švédy?

Nemohl jsem tomu uvěřit, protože jsem se cítil naprosto v pohodě. Ale stalo se, bylo nám řečeno, že jsme všichni na stejné úrovni a že všichni dostaneme šanci. Což se potom i stalo a od druhého utkání už jsem v sestavě nechyběl, za což jsem rád.

Velkou smůlu měl váš někdejší spoluhráč z žákovských kategorií, útočník Jaromír Pytlík, s nímž jste začínali v Jindřichově Hradci. Pro něho kvůli zranění MS skončilo hned v úvodním střetnutí.

Bohužel, hned v prvním duelu se Švédy si Jarda natáhl vazy v koleni. Protihráč jej dohrál a upadl na něj v okamžiku, kdy měl nohu pod sebou a přisedl si ji. Prostě smůla. Jarda nám v dalším průběhu hodně chyběl.

V Litoměřicích jste společně s dalšími reprezentanty skončil, co vás v nejbližším období čeká? Vydáte se do Seattlu?

Trénuju v mateřském Motoru, ale co bude dál, zatím přesně nevím. Co mám informace od agenta, je v Americe velká snaha od 1. března zahájit WHL aspoň ve zkrácené verzi a odehrát ji třeba jen v divizích, což by znamenalo zhruba v půlce února odletět. Ale jestli to epidemická situace dovolí, to v tuto chvíli není vůbec jasné.

Existuje tedy šance, že byste do konce sezony zůstal v Budějovicích?

Samozřejmě, jak už jsem říkal, nikdo momentálně nemůže garantovat, že se v zámoří juniorské soutěže rozjedou. Ať tak či onak, každopádně bych si moc přál, abych od pana Prospala dostal šanci v extralize.