Před rokem sahal po účasti na mistrovství světa dvacítek v Ostravě. Nakonec byl členem týmu, ale na konečnou soupisku se nedostal. „Moc jsem nečekal, že bych se do nominace vůbec mohl vejít. Předtím jsem totiž odehrál jediný turnaj ve Finsku a docela mě překvapilo, že jsem se z tréninkového kempu dostal až na mistrovství. Ale stalo se,“ vrací se do období závěru roku 2019. „Na mistrovství má každý tým omezený počet hráčů na soupisce. Naši trenéři si nechávali volná dvě místa. Jedno v obraně a jedno v útoku. Zůstali jsme mimo dva beci. Trenéři chtěli reagovat na případná zranění. Nám se zranili dva nebo tři útočníci, tak obě volná místa zabrali kluci z útoku a ani jeden z nás obránců dopsán nebyl,“ posmutněle konstatuje.

Na šampionátu nakonec zůstal v roli diváka až téměř do konce základní části. „Chodil jsem na zápasy, seděl jsem na tribuně a doufal jsem, že trenéři ukáží na mě. Ale neukázali. Trochu zklamaný jsem z toho byl, ale že by to pro mě byl konec světa, to se říct nedá,“ mávne rukou.

Trošku rozporuplný byl z jeho pohledu i závěr minulé sezony. Sice mohl oslavit s Motorem postup do extraligy, ale play off se kvůli pandemii koronaviru vůbec nehrálo. „Bylo to také takové neslané nemastné,“ přikývne. „Měli jsme před play off soustředění ve Frymburku a už tam byly nějaké náznaky, že sezona bude asi předčasně ukončena. Ale nevědělo se, jak to bude s případným postupem. Druhý den na soustředění přišlo vedení klubu s tím, že díky našim výkonům v základní části bylo rozhodnuto o našem postupu. A to bylo celé.“

Bez emocí na ledě to samozřejmě nebylo ono. „Emoce chyběly moc. Hrát play off v Budějovicích před vyprodanou halou a vyhrát poslední finálový zápas, to by bylo krásné,“ připustí.

Do extraligy ale od začátku sezony nenaskočil a klub ho odeslal na hostování do prvoligového Havířova. „Letní příprava pro mě osobně probíhala dost podobně jako všechny předcházející. Na suchu jsme trénovali individuálně, takže na to pandemie neměla větší vliv. To bylo bez problémů. Pak jsme se sešli na tréninkový kemp na ledě a po pěti dnech přišla první karanténa. Dva týdny jsme byly mimo, pak jsme se vrátili a za dalších pár dní přišla druhá karanténa. Celé to bylo rozházené. Když jsme se vrátili po druhé karanténě, tak mi po několika dnech bylo řečeno, že pojedu do Havířova,“ uvádí Lytvynov s tím, že ho to úplně nepřekvapilo. „Čekal jsem to,“ připouští. „Už během tréninkového kempu jsem pochytil nějaké náznaky, že by k tomu mohlo dojít. Velké překvapení to pro mě nebylo,“ dodá.

Příjemné to nebylo, ale mladý bek se k nové situaci postavil čelem. „Bylo to rozhodně nepříjemné. Byla to další překážka, o které jsem si řekl, že je třeba ji překonat, abych se dostal zase zpátky do Budějovic. Těžké to bylo především mentálně, protože z osobního hlediska jsem si mohl myslet, že bych mohl hrát tady. Ale člověk to musí pustit z hlavy a nebrat na to ohled. Některé věci neovlivníte. Můžete dělat jenom to, co je ve vaší moci,“ jen pokrčí rameny.

V Havířově v jedenácti zápasech nedal žádný gól a připsal si tři asistence. „Co se týká kanadských bodů, tak to určitě nebylo tak dobré, jak bych si představoval. Ale když se podívám, jaký jsem měl ice time, ve kterých herních situacích jsem dostával příležitost a jakou jsem měl důvěru trenéra, tak se tomu nedá absolutně nic vytknout. Byla tam výborná atmosféra ze strany hráčů i vedení klubu. Všichni se ke mně chovali výborně. Hrát nějakých čtyřiadvacet minut za zápas, to je naprostá paráda. V tomhle ohledu to bylo super,“ nemůže si na pobyt v Havířově stěžovat.

Z hlediska nehokejového je rozdíl žít v Českých Budějovicích a v Havířově. „Rozdíl je to velký. Havířov je šedesát let staré město, takže se to s historickým centrem Budějovic v žádném případě nedá srovnávat. Ale vzhledem k pandemické situaci bylo stejně všechno zavřené jako v Budějovicích, takže to bylo úplně jedno. Chodil jsem jenom na golf, který byl naštěstí otevřený. Dalo se to zvládnout,“ ujistí.

Ani na zázemí havířovského stadionu si prý stěžovat nemohl. „V Havířově mají starší zimák, ale je tam všechno, co hokejista potřebuje. Byla tam posilovna i regenerace, všechno dobře fungovalo. Starali se o nás velmi dobře. Z tohoto pohledu nemohu říct na klub špatné slovo,“ zdůrazní.

Svůj první extraligový zápas odehrál ve Vítkovicích v době, kdy působil v Havířově. Nahrála tomu i minimální vzdálenost do Ostravy. „Určitě to byl jeden z hlavních důvodů. Tím dalším bylo, že se Motoru dlouhodobě nedařilo a trenéři chtěli něco změnit. Tím, že jsem byl takhle příhodně po ruce, tak mě povolali a naskočil jsem poprvé do extraligy,“ připomíná svou premiéru v nejvyšší soutěži, která skončila nečekanou a vysokou výhrou 7:0. „Takhle nějak jsem si premiéru představoval,“ směje se. „Ještě úplně ideální by bylo, kdybych skóroval nebo nahrál na gól. Ale bylo to super,“ ujistí.

V průběhu sezony si Lytvynov vyzkoušel první ligu i extraligu. V čem viděl největší rozdíl? „Technická dovednost a myšlení hráčů je v extralize na vyšší úrovni. V Chance lize je to takový bláznivý hokej. V extralize má všechno větší řád. Hráči tam jsou schopni udělat nějaký nečekaný manévr nebo vymyslet krásnou přihrávku přes tři hokejky. Aniž bych je chtěl nějak hanit, tak v Chance lize na to hráči kvalitu nemají,“ přemítá.

V Motoru ofenzivní bek prodloužil smlouvu na další sezonu. „Potěšilo mě to. Nemohu říct, že bych to čekal. Spíše jsem v to doufal, ale nebyla pro mě vůbec jistota, že v Motoru prodloužím smlouvu. Nějaké náznaky, že by k dohodě mohlo dojít, byly už měsíc před podpisem. To mě potěšilo a ujistilo, že klub vidí smysl v tom, mě dále angažovat. Stejně tak to dává smysl i mně,“ považuje si možnosti pokračovat v českobudějovickém klubu i nadále.